Jan Sviták

Režisér, herec a scenárista Jan Sviták se narodil 27. prosince 1895 v Plzni jako Jan Evangelista Václav Sviták do rodiny úředníka Škodovky. Jako mladík odešel z domova a vystudoval námořní školu v Pule. Za světové války sloužil na ponorce v rakouském válečném loďstvu. Po válce se nechal zlákat k divadlu, vystupoval v divadlech v Olomouci, Ostravě, Bratislavě a pohostinsky na scénách pražského Národního divadla („Pygmalion“ a „Irena“) a Vinohradského divadla za vedení Jaroslava Kvapila. Řádné angažmá přijal jako přední herec Divadla Vlasty Buriana, kde přistoupil i divadelní režii. Z bývalého manželství měl syna Milana Svitáka. Podle vzpomínek pamětníků byl Sviták příjemný, vtipný a veselý člověk.

Brzy se uplatnil i ve filmu, kde jeho vysoká statná postava a milovnický oduševnělý zjev nejlépe uplatnil. Po třech rolích v němém období (PODSKALÁK, PLUKOVNÍK ŠVEC a HŘÍŠNÁ KREV), hrál ve svém prvním zvukovém filmu pasáka v legendární Antonově TONCE ŠIBENICI (1930). Z jeho dalších asi třiceti rolí si připomeňme správce Koštu (PSOHLAVCI), financiéra Burdu (ON A JEHO SESTRA), ruského plukovníka Marčenka (AFÉRA PLUKOVNÍKA REDLA), tanečníka (EXTASE), taxikáře (FUNEBRÁK), vůdce spiklenců (LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE), obchodního zástupce Freda Olivera Findajse (NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ), pytláka Zimáka (ŘEKA), námořníka Jimmyho Brinka (ZÁHADA MODRÉHO POKOJE), notáře (ZA ŘÁDOVÝMI DVEŘMI), režiséra (HRDINA JEDNÉ NOCI), člena bandy (JÁNOŠÍK), lékaře v misii (PÁTER VOJTĚCH) či jeho poslední úlohu primáře v Binovcově melodramatu PÍSEŇ LÁSKY (1940). Malé úložky si zahrál i ve svých režírovaných dílech.

Na popud režiséra a herce Josefa Rovenského začal režírovat. Jeho režisérským debutem se stal dobrodružný film ŠTVANÍ LIDÉ (1933). Natočil celkem šestnáct filmů, točil většinou různá melodramata a sentimentální snímky (ŽIVOT VOJENSKÝ, ŽIVOT VESELÝ, DOKUD MÁŠ MAMINKU, ANITA V RÁJI, DIVOCH, ROZVOD PANÍ EVY či SRDCE V CELOFÁNU).

Nejúspěšnější byly filmy GRANDHOTEL NEVADA (1934) s Lídou Baarovou a Otomarem Korbelářem, POSLEDNÍ PODSKALÁK (1940) a (jeho poslední film v české kinematografii) komedie s Vlastou Burianem PŘEDNOSTA STANICE (1941), která je jeho nejlepším filmem. U filmu ŘEKA (1933) si vyzkoušel rovněž producentskou práci. Ke svému režisérskému debutu si naspal i scénář (napsal ho také k německé verzi filmu DIVOCH).

Jan Sviták režíroval v roce 1937 vůbec první film natočený v nových ateliérech Fojafilmu v Radlicích (jednalo se o melodrama SRDCE NA KOLEJÍCH). Po natočení filmu byl Sviták jmenován technickým ředitelem radlických ateliérů Foja. Proto svoji tvůrčí činnost omezil a na začátku čtyřicátých let úplně ukončil. Za druhé světové války vedl Filmový klub v pražském paláci Lucerna, šéfem cenzurního filmového úřadu Filmprüfstelle a byl pracovníkem Českomoravského filmového ústředí. Díky svým vysokým funkcím se neubránil těsnému styku s nacistickými okupanty.

Což vedlo k fámám o jeho kolaborantství. Podle vzpomínek současníků se rád a ochotně přimlouval u nacistů za propuštění svých podřízených a jejich příbuzných. Podle nedoložených domněnek ke Svitákovi měli údajně chodit zaměstnanci udávat své kolegy. Na samém konci války 9. května přišili ke Svitákovi gardisté a odvedli ho do Bartolomějské ulice na výslech. Z jeho bytu se údajně měly ztratit různé kompromitující spisy, které by poškodili vysoce postavené osoby. 10. května 1945 ráno byl z nepochopitelných důvodů propuštěn z bartolomějské vazby ve spodním prádle. Okamžitě se ho zmocnil zfanatizovaný dav.

Dav Svitáka táhnul přes Národní třídu ke kostelu Sv. Martina, kde přivolaný ruský voják ukončil Svitákův život dávkou ze samopalu… Ruský voják a také lidé z davu neměli vůbec ponětí koho lynčují. Proč byl puštěn ve spodním prádle z policejní vyšetřovny a proč ho začal dav lynčovat není dodnes uspokojivě vysvětleno. Jedna z verzí tvrdí, že lynč byl „objednán“, poněvadž věděl až moc na své kolegy. Sviták tak neměl vůbec šanci dostat se před řádný soud, kde by byla dokázána jeho případná vina (kolaborace) či nevina (nevyhnutelná nutnost jednat, jako vysoký filmový funkcionář, s německými okupanty).

Jaroslav "krib" Lopour