Marcel Carné

„Carné věří ve sny. Ve své kameře klade sny, zase sny a vždy sny. Ale zhoubné jako znamení, které připomíná, že sny jsou kořeny reality.“ (Didier Decoin)

Svoji kariéru začal ve dvaceti letech jako filmový kritik (byť vystudoval fotografii) v časopisech Hebdo-Film, Cinémonde a Film-Sonore. Za jednu ze svých filmových kritik získal dokonce hlavní cenu v soutěži vypsané týdeníkem Cinémagazine. K filmu jako takovému se dostal nejdřív jako asistent režie u Jacquese Feydera a poté jako asistent u Richarda Oswalda. V roce 1929 natočil svůj vůbec první film. Jednalo se o dokumentární film o rekreaci Pařížanů na březích řeky Marny - NOGENT, ELDORADO DU DIMANCHE. Jeho práce u filmu pokračovala opět na postu asistenta režie. Spolupracoval např. s René Clairem na jeho prvním zvukovém filmu Sous le toits de Paris (1930). Další filmy na kterých spolupracoval jako asistent režie - Pension Mimosas (1935) a Le Kermess héroïque (1935).

V roce 1936, díky pomoci J. Feydera, dokončil svůj první hraný film JENNY – realistické drama s nádechem pesimismu, tak charakteristické pro jeho pozdější dílo. Tímto filmem také začala jeho dlouhodobá spolupráce se J. Prévertem, který mu v podstatě pomohl zajistit jeho pověst. Jejich spolupráce po Jenny pokračovala filmem DROLE DE DRAME (1937) a především QUAI DES BRUMES (1938) – adaptace románu Pierre Mac Orlana, jenž je příběhem vojenského zběha na jehož osudu se zrcadlí mravní krize Francie. Za tento film dostal v roce 1938 Cenu za nejlepší režii na festivalu v Benátkách a Dellucovu cenu sdružení francouzských filmových kritiků 1939. Před obsazením Francie ještě stihnul Carné natočit film podle románu Eugena Dabita HOTEL DU NORD (1938) a také LE JOUR SE LEVE (1939) příběh plný beznaděje s Jeanem Gabinem v hlavní roli. Film byl s úspěchem promítán 17. června 1939 v kině Madeleine, méně jak tři měsíce před začátkem války.

Carnému se lepí smůla na paty. Postupně je zrušeno hned pět jeho projetků . Mezi nimi například - Le Facteur sonne tojours deux fois (Pošťák zvoní vždycky dvakrát) podle románu Jamese Caina. Nana podle románu Émila Zoly, i první pokus o natočení Juliette ou la clef des songes. V období okupace pokračovala nadále spolupráce Carného a Préverta. V roce 1942 se oba vrhli na téma středověkých rytířských příběhů ve filmu - LES VISITEURS DU SOIR. Když byla Paříž osvobozena vystoupil Carné a Prévert se svým velkým dílem - LES ENFANTS DU PARADIS (1945). Tento tříhodinový film o životě slavného pařížského herce pantomim Jean- Baptiste Debureauovi vznikal ve velmi obtížných podmínkách na sklonku 2. světové války. Natáčení začalo již v srpnu 1943. Pro nezvykle dlouho délku filmu bylo potřeba zvláštního povolení tehdejší vichystické vlády. Nápad na tento film vlastně vzniknul v Nice kde se Carné a Prévert potkali s Jean-Louis Barraultem (který si zahrál hlavní roli Jean-Baptista), který jím vyprávěl dramatickou příhodu ze života mima Debureaua, která se pak stala hlavní linií filmu. V roce 1979 je tento film vyhlášen jako jeden z Deseti mistrovských děl francouzské kinematografie let 1929 – 1979. Do desítky se dostal ještě jeden Carného film a to LE QUAI DES BRUMES.

První poválečný film a další ze spoluprací s Prévertem, lyrické sociální drama– LES PORTS DE LA NUIT (1946) bylo spíše zklamáním. Nedokončený (z důvodu nedostatku finančních prostředků) zůstal Carného další film, lyricky pojatý LA FLEUR DE L´ÂGE (1947), ve kterém se tématem stalo prostředí vězení pro mladistvé. I několik dalších projektů zůstalo nedokončeno nebo bylo utnuto hned v prvotní fázi. Například Voltairova Candide nebo dokonce Kafkův Zámek.

Přichází konec spolupráce s Prévertem a Carné se rozhoduje pro adaptaci knihy George Simenona – LA MARIE DU PORT (1950). I v dalších filmech se nechává inspirovat literaturou a pokračuje adaptací Neveuxovy divadelní hry JULIETTE OU LA CLÉ DES SONGES (1950) nad kterou uvažoval už dřív. Tato adaptace není zprvu zrovna vřele přijata kritiky, to se však mění, když je tento film uveden v roce 1951 na festivalu v Cannes. Carné pokračuje a tentokráte si pro svůj film vybírá Zolův román THERESE RAQUIN (1953), který ovšem pojímá ve volnějším stylu a hlavní změnou je především to, že děj zasazuje do součastnosti. Dobrým tahem se ukázalo i obsazení Simone Signoretové do hlavní role, film má úspěch.

L´AIR DE PARIS (1954) s Jeanem Gabinem v prostředí zákulisí profesionálního boxu. V roce 1955 se však Carné musí vzdát realizace filmu o stavbě alpské údolní přehrady, který je nakonec natočen někým jiným. Následující rok Carné přichází s nápadem svého prvního barevného filmu a fantaskní hudební komedie - LE PAYS D´OU JE VIENS (1956). Po dvou letech přidává do své filmografie obraz ze života velkoměstské mládeže – LES TRICHEURS. Podobnou tématikou, tentokráte ale předměstskou mládeží se zabývá film TERRAIN VAGUE z roku 1960. Carné se snaží dokončit několik projektů např. Germinal a Vautrin od Balzaca. Ale jeho dalším filmem se stává r. 1962 DU MOURON POUR LES PETITS OISEAUX – policejní komedie podle románu Alberta Simonina. Přichází rok 1965 a s ním film TROIS CHAMBRES A MANHATTAN, který se natáčel v Americe a který pojednává o jedné pařížské hvězdě. Opět podle románu Simonina. Film dostal cenu na festivalu v Benátkách.

LES JEUNES LOUPS (1968), LES ASSASSINS DE L´ORDRE (1971) s Jacquesem Brelem v hlavní roli. Film získal Zlatou palmu a Cenu kritiků na Moskevském filmovém festivalu, LA MERVEILLEUSE VISITE (1974), dokumentární LA BIBLE (1974), nedokončený film MOUCHE z roku 1993, jehož natáčení bylo zastaveno již po několika natáčecích dnech. Zajímavostí je, že se Carné v několika ze svých filmů zabývá, nepřímo nebo druhotně, tématem homosexuality. Například dvojsmyslný vztah postav Jeana Gabina a Rolanda Lesaffre ve filmu L´Air de Paris, nebo postava Laurenta Terzziefa, která se nechává vydržovat osobami obou pohlaví ve filmu LES TRICHEURS nebo bisexuální gigolo z LES JEUNES LOUPS.

Marcel Carné zemřel 31. října 1996, jeho tělo je pochováno na hřbitově Saint Vincent na Montmartru.

Darja Anna "ninon" Tof