Italský režisér Giacomo Gentilomo začínal jako výtvarník, později se věnoval malířství, ale mezitím přes třicet let pracoval u filmu a realizoval bezmála čtyři desítky převážně historických titulů. Gentilomo pocházel z Terstu a od dětství se věnoval malování, koncem dvacátých let se začal uplatňovat jako scénograf a výtvarník dekorací u divadla, na doporučení významného divadelního režiséra ruského původu Pietra Sharoffa odjel doplnit si vzdělání do Düsseldorfu.

V roce 1931 přesídlil Giacomo Gentilomo do Říma, kde nabídl své služby filmové společnosti Cines. Představil své kresby a měl zájem prosadit se u filmu jako výtvarník, brzy ale dostal jiné příležitosti jako střihač, spoluautor scénářů a asistent režie. Spolupracoval například s Mariem Mattolim, do tajů filmového umění jej zasvěcoval významný režisér Carlo Lodovico Bragaglia. Od pozice asistenta režie přešel Gentilomo k samostatné režii s historickým příběhem zasazeným do středověké Itálie ČERNÁ KAVALÉRIE (Condottieri, 1937), hlavní slovo tu ale měl významný německý režisér a představitel hlavní role Luis Trenker. Po natočení dokumentu ŘÍMSKÁ SYMFONIE (Sinfonia di Roma, 1937) realizoval zajímavý pohled na práci tehdejšího rozhlasu polodokumentárním titulem TADY V RÁDIU (Ecco la radio, 1940).

Prvním úplně samostatným Gentilomovým titulem v celovečerním formátu byla společenská komedie VELKOVÉVODKYNĚ SE BAVÍ (La granduchessa si diverte, 1940) o výměně úloh mezi tanečnicí a vládkyní malého státu v hlavní dvojroli s tehdejší hvězdou Paolou Barbarou. Během války pak Gentilomo sázel na poptávku publika a natočil několik dalších nepříliš náročných filmů, začal se ale také věnovat adaptacím literárních předloh, které předznamenávaly jeho pozdější úspěchy (MATER DOLOROSA, 1942).

Bezprostředně po válce vytvořil ve spolupráci s americkým režisérem Williamem Freshmanem (a americkými herci) fabulaci s tématem přípravy atentátu na prezidenta Roosevelta TEHERÁN (1946), více ale zaujal filmem MILENCI NA ÚTĚKU (Amanti in fuga, 1946), který byl uveden na festivalu v Cannes. Hudební film O SOLE MIO (1946) se sice úplně nepovedl, své místo v historii kinematografie má ale jako zahajovací titul prvního ročníku na festivalu v Locarnu. Z uměleckého hlediska triumfoval adaptací Dostojevského předlohy BRATŘI KARAZAMOVI (I fratelli Karamazoff, 1947), která získala v Itálii několik prestižních cen.

Z Gentilomovy další tvorby připomeňme životopisné příběhy dvou umělců; ve filmu MLADÝ CARUSO (Leggenda di una voce, 1951) si slavného pěvce zahrál Ermanno Randi, po jeho boku stála Gina Lollobrigida. S Pierrem Cressoyem pak natočil film o osudech italského hudebního skladatele Pietra Mascagniho NESMRTELNÁ MELODIE (Melodie immortali, 1952). Ze spolupráce s herci nejslavnějších jmen připomeňme Marcella Mastroianniho (OBŽALOVACÍ SPIS – Atto d′accusa, 1951). Z dalších návratů ke starším literárním předlohám stojí za zmínku francouzsko-italský koprodukční film DVA SIROTCI (I due orfanelle, 1954). Počátkem šedesátých let se Giacomo Gentilomo nevyhnul tehdy žádanému žánru sandálu a meče a natočil například filmy MACISTE PROTI UPÍRŮM (Maciste contro il vampiro, 1961) nebo BARBAR BRENNO (Brenno, il nemico di Roma, 1963). Podobně laděný byl i dobrodružný příběh ALLÁHOVY ZELENÉ PRAPORY (Le verdi bandiere di Allah, 1963) realizovaný v koprodukci s Jugoslávií.

V roce 1964 ukončil Giacomo Gentilomo svou filmovou dráhu titulem MACISTE A KRÁLOVNA SAMARSKÁ (Maciste e la regina di Samar, 1964) a od té doby žil v soukromí, nadále se ale věnoval malování, jeho surrealistická díla se později dočkala i uznání odborníků. Jako filmový režisér byl Giacomo Gentilomo samotářem, který kromě natáčení nevyhledával společnost dalších filmařů, nezúčastňoval se premiér svých filmů, odmítal i pozvání na filmové festivaly.

Giacomo Gentilomo zemřel v Římě 16. dubna 2001 ve věku 92 let.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře