Sang-ok Shin

Shin Sang-ok se narodil 18. Října 1926 ve městě Chongjin na severu tehdy japonci okupované Koreje. Už od mládí byl velký fanoušek filmu a volný čas trávil nejraději v místním kině. V roce 1944 odjel studovat malířství na Tokijskou Univerzitu Umění, kde nadále každou volnou chvíli sledoval filmy a byl obzvláště zaujat francouzskými surrealistickými snímky. Kvůli bombardováni Tokia se však už v dubnu 1945 vrátil do Soulu, kam se jeho rodina mezitím přestěhovala. Po skončení války získala Korea nezávislost na Japonsku a Shin se stal asistentem produkce na prvním korejském poválečném filmu JAYU MANSE (Viva Freedom!, 1946). Choi In-kyu, režisér snímku si vzal Shina do učení a zaměstnal ho i na svých dalších produkcích.

Jako režisér debutoval filmem AGYA (The Evil Night, 1952), který se mu podařilo dokončit i přes těžké podmínky právě probíhající korejské války. Během jeho natáčení se také poprvé setkal se svou budoucí ženou Choi Un-hee. S tou se více sblížil během natáčení dokumentu KOREA (1954) a krátce po jeho dokončení se vzali. Svou ženu poté obsadil do nějaké role v téměř každém filmu který režíroval. Se skončením korejské války se Shinova režisérská kariéra rozjela naplno a začal natáčet několik filmů ročně, díky čemuž měl koncem 50. let na svědomí už 12 filmů. Jedním z nich byl i propagandistický snímek pro tehdejšího diktátora Jižní Koreje I Sung-mana, DONGNIP HYEOPHOEWA CHOENGNYEON LEE YEUNG-MAN (Rhee Syng-man and the Independence Movement, 1959).

Počátkem 60. let už byl znám jako jeden z nejvýznamějších režisérů v zemi a založil také svou produkční společnost Shin Film. V té kromě svých vlastních produkoval i snímky jiných režisérů. Za jeden z prvních snímků ve své nové společnosti, SARANGBANG SONNIMGWA EOMEONI (The Houseguest and My Mother, 1961) získal ocenění pro nejlepšího režiséra na prvním ročníku korejských filmových cen Daejongsang Yeonghwajae. Na tom navíc vyhrál hlavní cenu pro nejlepší film jeho další snimek YEONSAN GUN (Prince Yeonsan, 1961). To si zopakoval hned na druhém ročníku, kde vyhrál hlavní cenu jeho film YEOLNYEONUM (The Memorial Gate for Virtuous Women, 1962). Dalším významným snímkem bylo zpracování jednoho z nejznámějších korejských příběhů, SEONG CHUNHYANG (Chunhyang, 1961).

V roce 1967 odkoupil opuštěné filmové ateliéry na okraji Soulu, kde poté zaměstnával přes 30 režisérů a 250 dalších zaměstnanců. Díky tomu se z Shin Film stalo největší filmové studio v Koreji, ve kterém jen během 60. let vzniklo přes 300 filmů. Kromě toho otevřel vlastní akademii filmových umění Anhyang. Jeho filmy v té době využívaly nejmodernější techniku a zkoušel novátorské přístupy ka natáčení. Díky přátelství s tehdejším prezidentem Chung-hee Parkem, pro kterého natočil několik propagandistických filmů, si také mohl dovolit posouvat hranice v zobrazování erotiky ve filmech. Shin v tě době režíroval filmy všech možných žánrů, od dramat po nákladné historické a válečné eposy.

Počátkem 70. let však Shin Film začalo ztrácet zisk a do problémů se dostal i samotný Shin. Prezident Chung-hee Park se po převratu v říjnu 1972 stal diktátorem a získal v zemi téměř neomezenou moc. To sebou přineslo i tvrdou cenzuru všech médií včetně filmu. Shin se však nechtěl vzdát svého stylu a pokračoval v natáčení několika filmů ročně. Kromě filmů začal Parkovi vadit i Shinův veřejný život plný skandálů a sexuálních afér jež vedly i k rozvodu s Choi Un-hee. To vyvrcholilo v listopadu 1975, kdy Shin zveřejněnil trailer na film JANGMIWA DUELGAE (Rose and Wild Dog, 1976) i s cenzory zakázanými scénami a oznámil natáčení filmu o únosu disidenta Kim Dae-junga tajnou policií diktátora Parka. Ihned poté mu totiž vláda odebrala povolení natáčet a studio Shin Film bylo zavřeno. Ačkoliv se mu podařilo v následujích třech letech natočit ještě natočit pár filmů v jiných společnostech, znamenalo to pro něj v podstatě konec kariéry.

V lednu 1978 odjela jeho bývalá manželka Choi Un-hee do Hong Kongu a tam po nějaké době záhadně zmizela. Shin se jí vydal hledat, avšak stejně jako ona i on po nějaké době zmizel. Údajně mu někdo přehodil pytel přes hlavu a odtáhl pryč. Po dlouhé cestě se ocitl v hotelovém pokoji v Severní Koreji, protože se však několikrát pokusil utéct, byl zavřen do vězení. V říjnu 1983, po pěti letech strávených ve vězení kde údajně musel jíst i trávu aby vůbec přežil, byl náhle odvezen do Pyongyangu. Tam se objevil na honosném banketu a poprvé od únosu se setkal s Choi Un-hee, o které vůbec netušil že je v zemi taky. Co se v letech 1978 až 1983 doopravdy stalo nebylo doposud doloženo a je známo jen z vyprávění Shina a Choi. Objevily se i spekulace že po tom co se Shinovi zhroutila kariéra odešel do Pyongyangu dobrovolně.

Na banketu se ale především setkal s budoucím vůdcem Kim Čong-ilem který mu sdělil, proč jej nechal unést. Kim byl velký fanoušek filmu a sám se podílel na natáčení mnoha snímků jako producent. Kromě toho napsal knihu On the Art of Cinema, ve které popsal jak by se mělo natáčet a přikázal všem tvůrcům v zemi se jí řídit. Ačkoliv se díky tomu pozvedla technická kvalita snímků, nebyl Kim stále spokojen. Jeho cílem bylo mezinárodní uznání severokorejské kinematografie a jak na banketu Shinovi přiznal, domácí režiséři nečeho takového nebyli schopni. Chtěl po něm a Choi Un-hee aby v zemi natáčeli umělecky kvalitní snímky. Shin souhlasil a dostal povolení otevřít vlastní filmové studio, znovu pojmenované Shin Film. Na obrovském pozemku za Pyongyangem pro něj byly postaveny moderní filmové ateliéry.

Při natáčení pro Kima měl neomezené finanční prostředky, nejnovější technologie i dostatek pracovníků a údajně i uměleckou svobodu. Díky tomu si hned u prvního filmu, DORAOJI ANNUN MILSA (Emissary Who Did Not Return, 1984) mohl poprvé v hostorii Severní Koreje dovolit natáčení v zahraničí. To probíhalo v Československu, v barrandovských ateliérech i samotné Praze s účastí místních herců. Kimovi se film líbil, Shin však s výsledkem příliš spokojen nebyl a režisérské kredity proto přenechal Choi Un-hee, se kterou se mezitím znovu oženil. Spolu se účastnili filmového festivalu v Karlových Varech, kde Choi získala cenu za režii a Shin byl poprvé donucen prohlásit ,že do Severní Koreje odešel dobrovolně a zvěsti o jeho únosu tedy nejsou pravdivé. Ještě ten samý rok natočil nové zpracování příběhu Seong Chunhyang jako muzikál s názvem SARANG SARANG NAE SARANG (Love, Love, My Love).

Jako jeden z největších zážitků své kariéry popsal natáčení snímku TALCHULGI (Runaway, 1984). V závěrečné scéně měl znázornit odpálení japonského vlaku. Protože nevěděl jak scénu přesvědčivě vytvořit pomocí efektů, dostal od Kima celý vlak i se zásobou dynamitu a povolení vyhodit jej do vzduchu. Natáčení podvodních scén pro muzikál SINCHEONGJEON (The Tale of Shim Chong, 1985) zase probíhalo ve studiu v Západním Německu a na efektech se podílel stejný tým který natočil slavný Nekonečný Příběh (1984). I teď hrála ve většině jeho filmů Choi Un-hee a za roli v SOGUM (Salt, 1985) obdržela cenu za nejlepší herečku na Moskevském Filmovém Festivalu. Roku 1985 však započalo i natáčení filmu, který jej ve světě proslavil nejvíce, i přesto že z uměleckého hlediska patří mezi jeho nejhorší díla. Akční fantasy PULGASARI, inspirované japonskou sérií Godzilla, o obřím monstru požírajícím ocel. Na jeho natáčení byl dokonce z Japonska přizván tým stojící za Godzillou, včetně herce Kenpachira Satsumy, který ji, navlečený v kostýmu, hrál.

Ještě než bylo Pulgasari dokončeno, poslal Kim Čong-il Shina a Choi propagovat Severní Koreu na několik filmových festivalů v Evropě, z nichž jeden byl i ve Vídni. Tam se jim podařilo setřást severokorejské agenty a taxíkem uprchnout na americkou ambasádu, kde okamžitě požádali o azyl. Ten dostali a následně odletěli do USA, kde žili několik let pod ochranou CIA. Po té se přestěhovali do Los Angeles, kde chtěl Choi pokračovat v natáčení. Inspirován sledováním série Home Alone se rozhodl vytvořit podobný film, avšak s bojovým uměním. Založil proto produkční společnost Sheen Production a pod jménem Simon S. Sheen produkoval sérii 3 Ninjas a sám režíroval jeden z dílů, 3 NINJAS KNUCKLE UP (1995).Všechny filmy ze série se však dočkaly velmi negativního přijetí kritiky.

Shin však toužil vrátit se do Jižní Koreje, ačkoliv se ze začátku obával, že tamní vláda neuvěří jeho historce o únosu. Přesto se však v roce 1990 do vlasti krátce vrátil a natočil tam film MAYUMI (Mayumi: Virgin Terrorist) o skutečné severokorejské agentce. Natrvalo se tam vrátil o čtyři roky později a ihned započal s režií snímku JUNGBAL (Vanished, 1994). Kromě toho založil centrum Anyang Shin Film Art Center, ve kterém se vyučujíi noví režiséři. Jeho posledním filmem se stalo drama GYEOUL IYAGI (Winter Story, 2002), po kterém chtěl natočit muzikál o Čingischánovi, jež plánoval už v Severní Koreji a měl už i hotový scénář. V roce 2004 však musel podstoupit transplantaci jater a i přes neustálou lékařskou péčí o dva roky později, 11. dubna 2006 zemřel na zánět jater. Den po smrti jej prezident Jižni Koreje vyznamenal nejvyším státním vyznamenáním pro umělce, zlatou medailí za umělecké zásluhy.

Raztubyl