Pascale Audret

Krásná a talentovaná Pascale Audret patřila koncem padesátých let k velkým nadějím francouzského filmu, a i když některé biografie poukazují na to, že její sláva nepřekročila hranice Francie, nelze popřít, že v té době hrála několik hlavních rolí ve filmech oceněných i v mezinárodním měřítku. Narodila se jako Pascale Auffray do velmi dobře situované rodiny, její otec Henri Auffray byl průmyslníkem, matka Amyelle de Caubios d'Andrian (1898-1992) pocházela ze šlechtické rodiny s příbuzenskými i přátelskými vazbami na řadu osobností z oblasti kultury. Formování a směřování Pascale Auffray nepochybně ovlivnil i její starší bratr, dodnes slavný francouzský zpěvák Hugues Auffray (*1929).

Pascale Auffray již jako mladá přijala umělecký pseudonym, původně se věnovala baletu a začala vystupovat v pařížských divadlech jako tanečnice, již v sedmnácti letech poprvé hrála i ve filmu; jejím debutem byla komedie DVA TVOŘÍ PÁR (Les deux font la paire, 1954), menší role následně hrála v několika dalších filmech. V roce 1956 zazářila titulní rolí v divadelní hře Deník Anny Frankové prezentované na scéně Théâtre Montparnasse. Další kariéru na jevišti obstaral její první manžel, herec a režisér Roger Coggio (1934-2001), díky němuž našla Pascale Audret zázemí v Théâtre des Mathurins, kde hrála další velké role, například v Gogolových Bláznových zápiscích nebo v Pirandelliho komedii Šest postav hledá autora. Mezitím hrála i první hlavní roli ve filmu, nenáročná kriminální komedie POLKA V POUTECH (La polka des menottes, 1955) však příliš nezaujala.

Prvním triumfem byla postava svobodomyslné bohaté dědičky Hortense ve filmu Françoise Villierse ŽIVÁ VODA (L'eau vive, 1958). Jen ve Francii čtyři milióny diváků v kinech, nominace na Zlatou palmu v Cannes a v USA Zlatý glóbus za nejlepší zahraniční film uvedly Pascale Audret do širšího povědomí. Pozici hvězdy pak stvrdila dalším úspěšným projektem, velkoryse koncipovaným životopisem slavné osobnosti francouzských dějin LAFAYETTE (1961). Výraznou příležitost pak dostala v Cayattově dramatu MEČ A VÁHY (Le glaive et la balance, 1963). Umělecké ambice měl méně známý film DONNEZ-MOI DIX HOMMES DÉSESPÉRÉS (1963). V tomto titulu natočeném v koprodukci s Izraelem hrála Pascale Audret židovskou dívku Sarah, již nacisté nutili k prostituci. Film zabodoval na filmovém festivalu v Berlíně a pro Pascale Audret to pak znamenalo další herecké příležitosti v Německu.

Omezení dalších uměleckých aktivit Pascale Audret ve druhé polovině šedesátých let souvisí s jejím soukromým životem. Po rozvodu s prvním manželem Rogerem Coggiem se znovu provdala a jejím druhým manželem se v roce 1965 stal hudební producent Francis Dreyfus (1940-2010), rozvedli se v roce 1973. Jejich dcera Julie Dreyfus (*1966) je též herečkou (hrála například ve filmu KILL BILL); její narození a péče o rodinu způsobily odchod Pascale Audret ze světa divadla i filmu. Poslední větší roli hrála ve hře Kdo se bojí Virginie Wolfové na jevišti Théâtre de la Renaissance (1964), její manžel jako vlivný hudební producent stál koncem 60. let i za jejími pokusy o pěveckou kariéru.

Během sedmdesátých let točila Pascale Audret pro televizi, objevila se ale i v některých zajímavých filmech jako byl PŘELUD SVOBODY (Fantome de la liberté, 1973). Po dlouhých letech se dostala k poslední hlavní roli ve filmu ULICE DLOUHÉHO ČEKÁNÍ (Rue du pied de grue, 1979). Film však neměl úspěch a Philippe Noiret, s nímž zde vytvořila ústřední pár, ve svých pamětech vzpomíná, že šlo o nejhorší natáčení v jeho životě. Později dostala Pascale Audret již jen dvě nevelké role matek díky režisérce Magali Clément, naposledy hrála v komedii BOŽE, JAK JSOU ŽENY ZAMILOVANÉ (Dieu, que les femmes sont amoureuses..., 1994).

Pascale Audret zemřela v červenci 2000 ve věku 63 let; zahynula při tragické autonehodě v jižní Francii.

Pavel "argenson" Vlach