Dalida

Jedna z největších osobností evropské hudby všech dob se narodila r. 1933 jako Iolanda Gigliotti v káhirské čtvrti Šubra do rodiny italských emigrantů z Kalábrie. O otce, člena orchestru káhirské opery, přišla ve 12 letech a své mládí prožila se svou matkou a dvěma bratry v prostém, ale kosmopolitním prostředí káhirského předměstí. Mladá, půvabná žena snila o hvězdné dráze na stříbrném plátně, velkým hereckým vzorem se pro ni stala hvězda amerického filmu Rita Hayworth. Tomuto snu se o kousek přiblížila poté, co roku 1954 získala titul Miss Egypt. Následovala malá role ve filmu LE MASQUE DE TOUTANKHAMON, v roli prohnané svůdkyně se objevila v jiném filmu - SIGARAH WA KAS (Sklenice a cigareta, 1954) egyptského režiséra Niaziho Mustafy. V této době se také při natáčení jednoho filmu, kde působila jako dublérka, seznámila s tehdy začínajícím hercem Omarem Sharifem, s kterým se přátelila celý život. Sen o kariéře herečky táhl 21letou Iolandu do Paříže. Přes námitky matky opustila rodný Egypt a na Štědrý den roku 1954 přistála ve francouzské metropoli. Osud tomu chtěl, aby se mladá, nadaná cizinka stala nikoli hereckou, ale pěveckou hvězdou.

Poměry francouzské kinematografie byly pro začínající herečku velmi nepříznivé, rozhodla se tedy zkusit štěstí v hudbě. Po více než roce v novém domově její talent objevil hudební producent Eddie Barclay. První triumfy na sebe nenechaly dlouho čekat. Její píseň „Bambino“, inspirovaná neapolskou lidovou písní, se roku 1956 stala obrovským hitem a vynesl nově objevené Dalidě první zlatou desku. Novou zpěvačku si díky jejímu nezvykle hlubokému a podmanivému hlasu, přirozenému kouzlu, kráse a jí příznačnému italskému přízvuku každý snadno zapamatoval. Brzy se stala známou nejen ve Francii, ale v celé Evropě, na Blízkém východě, v Americe, v Japonsku a jinde. Dalida se svou slávou zařadila po bok takových hvězd jako byl Charles Aznavour, Edith Piaf nebo Mireille Mathieu. O její nevídané popularitě svědčí také fakt, že podle výzkumu veřejného mínění r. 1965 se stala nejoblíbenější zpěvačkou Francie – tento výsledek se později mnohokrát opakoval, a to i v zahraničí. Za svou třicetiletou pěveckou kariéru (tj. 1956–1987) získala 55 zlatých a několik platinových desek, r. 1981 získala diamantovou desku, která pro ni byla poprvé vytvořena, získala rovněž ocenění La Médaille de la Présidence de la République od generála Charlese de Gaulla (r. 1968), které už žádný jiný umělec nikdy neobdržel, a celé řady dalších ocenění a čestných titulů z Francie, Itálie, Německa, Španělska, Egypta aj. Mezi nejznámější písně, dosud hrané a dobře prodávané, patří např. hity Gigi l’amoroso, Il venait d’avoir 18 ans, Paroles, paroles (duet s Alainem Delonem) nebo Salma ya salama. V letech 1977 a 1978 vystupovala Dalida také v pražské Lucerně.

„Od dob Piaf nebyl potlesk nikdy tolik ohlušující.“ (Bruno Coquatrix, ředitel pařížské Olympie po zpěvaččině vystoupení r. 1971)

Oslňující profesní úspěchy byly ovšem vykoupeny neúspěchy v osobním životě. Ve svém životě měla několik partnerů, jejichž vztahy s ní většinou končily nezdarem. Sebevražda jejího snoubence, zpěváka Luigiho Tenca, jehož mrtvé tělo nalezla, stejně jako neuskutečněná touha po mateřství srdečnou a temperamentní Italku hluboce poznamenaly.

Během své pěvecké kariéry se Dalida ve filmu vyskytovala jen velmi zřídka. Objevila se v několika malých rolích v nepříliš významných francouzských a italských snímcích. Za všechny např. RAPT AU DEUXIÈME BUREAU (Únos v druhé kanceláři, 1958) od Jeana Stelliho, L’INCONNU DE HONG-KONG (1963), kriminální příběh z Hongkongu, kde hrála po boku zpěváka Serge Gainsbourga, či MENAGE ALL’ITALIANA (Manželství po italsku, 1965) vedle italského herce Uga Tognazziho.

První velká a opravdová role, zároveň však také poslední, jí byla nabídnuta až roku 1986 a díky ní se opět vrátila do rodného Egypta, kde se uskutečnily i její filmové začátky. Roli prosté egyptské venkovanky Saddiky usilující o záchranu vnuka před smrtí cholerou ve filmové adaptaci románu „Šestý den“ od Andrée Chédid ji nabídl významný egyptský režisér a zpěvaččin dlouholetý přítel Youssef Chahine. Kritika její výkon ve filmu AL-YAWM AS-SADIS (Šestý den, 1986) hodnotila velice příznivě. Zdálo se, že brány kinematografie se pro Dalidu znovu otevřou a že nové filmové projekty a role jsou na spadnutí. Bohužel se tak už nestalo. 3. května r. 1987 přišla zpráva, která šokovala miliony fanoušků po celém světě – tato nezapomenutelná zpěvačka spáchala sebevraždu ve svém domě na Montmartru pozřením velkého množství barbiturátů. Zanechala pouze krátký vzkaz: „Pardonnez-moi, la vie m’est insupportable. („Odpusťte mi, život je pro mě nesnesitelný.“)

Joyce Buñuel o Dalidě roku 2005 natočila dvoudílný životopisný seriál.

Myshkin