Tadeusz Łomnicki

Tadeusz Łomnicki, herec, režisér a pedagog, se narodil na území dnešní Ukrajiny poblíž Lvova. Je autorem veršů, povídek, esejů a pamětí ("Divadelní setkání", 1984). Dvě jeho hry se dočkaly realizace: "Noe a jeho zvěřinec" a "Koukol a pšenice". Byl označován za herce neomezených možností výrazu a umění transformace. Kýženého výsledku však nedosahoval lehce – byl nesmírně pracovitý, zcela pohlcen svojí hereckou vášní. Některými proto nazýván "geniálním monstrem". V divadelních kruzích se o něm hovořilo jako o člověku pyšném, nesnášenlivém, krutém vůči hercům i studentům. Nebylo lehké si ho zamilovat. Byl údajně nepřístupný, domýšlivý a pohrdal slabšími.

V anketě týdeníku "Polityka" z roku 1998 ho čtenáři zvolili největším polským hercem 20. století. Stvořil přes osmdesát divadelních rolí, do dějin vešel jeho Orestes v Goetheho "Ifigenii na Tauridě", Artur Ui v Brechtově "Zadržitelném vzestupu Artura Uie", Solený v Čechovových "Třech sestrách", Łatki ve Fredrově "Doživotní rentě", Kapitán Edgar v Dürrenmattově frašce "Play Strindberg" v režii Andrzeje Wajdy (vše v Moderním divadle) a také Prisypkin v Majakovského "Štěnici" z Národního divadla.

Po ukončení obchodního lycea (1942) odešel do Krakova, ve kterém spojil výdělečnou činnost (železniční dělník, práce v bance) s hudební školou (housle) a poprvé zkoušel psát. V roce 1945 začal při tamním Starém divadle studovat herectví a ve stejném roce debutoval epizodní rolí pastýře. Jako externista složil herecké zkoušky a v sezóně 1946/47 vystupoval v Katovicích. Po návratu do Krakova (1947) vystupoval v Městských dramatických divadlech: Divadle Slowackého, ve Starém, ve kterém rovněž debutoval jako dramaturg ("Noe a jeho zvěřinec").

V letech 1949-1974 působil ve varšavském Moderním divadle, příležitostně i v Národním. Na varšavské divadelní akademii (PWST) vystudoval režii (1954) a režisérsky debutoval v roce 1965 - sám režíroval celkem patnáct divadelních kusů. V roce 1969 byl zvolen prorektorem a rok nato rektorem PWST a ve funkci zůstal až do roku 1981. V roce 1976 založil a současně umělecky vedl Divadlo Na Woli, kde si zahrál např. Goyu ve "Spánku rozumu" v režii Andrzeje Wajdy, Bukara v "Představení Hamleta ve vsi Dolní Mrduše" a Salieriho v Shafferově "Amadeovi".

Před kamerou debutoval v roce 1946. Vytvořil přes padesátku filmových rolí: např. v ČLOVĚKU Z MRAMORU (1977) Andrzeje Wajdy, v Zanussiho KONTRAKTU (1980), v Kieślowského dramatech NÁHODA (1981) a DEKALOG VIII (1988) nebo plukovníka Michała Wołodyjowského ve filmech podle Sienkiewiczovy trilogie PAN WOLODYJOWSKI (1969) a POTOPA (1974) v režii Jerzyho Hoffmana (v OHNĚM A MEČEM z roku 1999 se role Wolodyjowského ujmul Zbigniew Zamachowski). Točil s Passendorferem. Často se objevoval ve filmech režírovaných jeho bratrem Janem. Stihl i natočit dokument o sobě "Já, komediant" (1992).

Za 2. světové války byl Łomnicki členem harcerské odbojové organizace "Szare Szeregi" (Šedé řady), později bojoval v Zemské armádě. Po příchodu Rudé armády do Krakova (1944) vstoupil do Občanských milicí, které opustil po necelém roce, aby mohl realizovat své umělecké touhy. V roce 1951 si podal žádost o vstup do Polské sjednocené dělnické strany (PZPR - polská komunistická strana). V prosinci 1971 zasedl v prezídiu VI. sjezdu a od roku 1975 byl opakovaně zvolen členem Ústředního výboru. Po zavedení výjimečného stavu, v době zatýkání profesorů a akademických vědců, odevzdal členskou legitimaci (17.12.1981) a skončil jako šéf divadla i jako rektor. Kromě návrhů od Mieczysława Rakowského a po roce 1989 od Lecha Wałęsy, se do světa politiky nevrátil.

Onemocnění srdce a londýnská operace (1982) byly příčinou téměř dvouleté přestávky v jeho profesním životě (operaci mu domluvil a zaplatil Roman Polanski, u kterého v Paříži později několik měsíců bydlel a pro kterého, jak sám uvedl, byl velkou hereckou inspirací). V roce 1984 přešel k ansámblu Divadla Studio. Od roku 1988, již na volné noze, vystupoval nadále pohostinsky v Dramatickém, Obecném i Moderním divadle ve Varšavě, v Krakově i v Evropě (opakovaně v Londýně) a ve světě (USA, Austrálie...). V samém závěru života jej beze zbytku pohltila práce na "Králi Learovi" v Novém divadle v Poznani, a byla to právě zkouška na toto představení, při které, týden před premiérou, umírá na srdeční infarkt.

Pracoval fakticky do posledního dechu. Jeho poslední slova předtím, než ztratil vědomí, byla slovy krále Leara: "Nu, tedy ješte zbývá naděje. Chcete-li to dostat, musíte utíkat. Sa, sa, sa, sa!" Podle známého divadelního kritika a teoretika Jana Kotta odešel jeden z největších herců své doby, v Polsku i ve světě. Na pohřeb přišly tisíce lidí. Psali, že si na něm mrtvý herec z hostů vystřelil, když mu podle jeho vůle zahráli zamilovanou Cohenovu píseň "Tanči se mnou až do konce naší lásky".

V roce 1996 po něm pojmenovali varšavské Divadlo Na Woli, v roce 2002 Nové divadlo v Poznani. V roce 1998 v Lodži na Aleji hvězd odhalili hvězdu s jeho jménem. Syn Jacek je kameramanem. Jeho pátá žena, absolventka režie Maria Bojarska, která ho provázela životem osmnáct let, je autorkou netypické a skvěle prodávané biografie "Král Lear nežije" ("Lear vůbec nebyl Tadeuszowou vytouženou rolí. Byl to spíše příkaz: věděl, že musí zahrát Leara, že je povinen ho zahrát. Jako herec i jako člověk.") některá ocenění: - Zlatý kříž zásluh (1955) - Medaile k 10. a 30. výročí lidového Polska (1955, 1974) - Řád praporu práce 2. třídy (1962) - Státní vyznamenání 1. třídy (1968) - Medaile Rady pro národní vzdělávání (1973) - Řád praporu práce 1. třídy (1976) - Cena za výjimečnou dramatickou tvorbu (1978) - dvojnásobný laureát Ceny Alexandra Zelwerowicze udělované redakcí měsíčníku "Teatr": hned v prvním ročníku, v sezóně 1984/1985 za roli Krappa v Beckettově "Krappově poslední nahrávce" (Divadlo Studio), podruhé posmrtně, v sezóně 1991/1992, za roli Icyka Sagera v Salvatoreho "Stalinovi" (divadlo televize)

Marek "džanik" Janík