Silvia Monfort

Francouzská herečka a divadelní režisérka Silvia Monfort (někdy uváděná jako Sylvia) měla umění v genech, jejím otcem byl sochař Charles Favre-Bertin. Matku ztratila velmi brzy a otec ji poslal na internátní školu. O její další budoucnosti měl jinou představu, ale Silvia projevila touhu po herectví a absolvovala kurzy u Jeana Valcourta a Jeana Hervé. Na počátku druhé světové války se seznámila s Mauricem Clavelem, pozdějším scénáristou, v době války ale hlavně účastníkem odboje. Po jeho boku se Silvia zúčastnila osvobozovacích bojů v Chartres a také zde přivítala generála Charlese de Gaulla. Tyto aktivity jí vynesly ocenění Válečným křížem, vyznamenána byla také americkou armádou a v roce 1946 se za Maurice Clavela provdala.

Hned po válce se Silvia výrazným způsobem uplatnila na divadelních prknech, hrála nejen ve Francii, ale pohostinsky také v zahraničí. Excelovala i na divadelním festivalu v Avignonu a koncem čtyřicátých let již patřila k nejvýznamnějším francouzským divadelním herečkám. Do této doby také spadá její milostný vztah s italským výtvarníkem a scénografem Leonorem Finim, který na památku jejich sblížení namaloval hereččin umělecký portrét.

Do čtyřicátých let vstoupila Silvia Monfort také jako filmová herečka. Ještě za války se objevila v režijním debutu Roberta Bressona ANDĚLÉ HŘÍCHU (Les anges du péché, 1943). Po válce si zahrála po boku Jeana Maraise v Cocteauově filmu DVOJHLAVÝ OREL (Les aigles a deux tetes, 1948), jako arcivévodkyně Štěpánka se pak objevila v historickém dramatu TAJEMSTVÍ MAYERLINGU (Le secret de Mayerling, 1948), opět s Jeanem Maraisem. Spolu s Philippem Noiretem ztvárnila hlavní roli ve filmu režisérky Agnes Varda LA POINTE COURTE (1954), který bývá považován za předzvěst francouzské nové vlny.

I v následujících letech se Silvia Monfort angažovala ve filmu, i když s časovými odstupy, za zmínku stojí její úzká spolupráce s režisérem Jeanem-Paulem Le Chanois. V šedesátých letech se ale herečka soustředila především na práci v divadle, společně s Jeanem Danetem se podílela na aktivitách divadelního souboru Tréteaux de France, který uváděl střídavě moderní i klasický repertoár. Na dramaturgii divadla se Monfort podílela i jako autorka, dodnes jsou legendární její letmo psané poznámky zaznamenané na jídelních lístcích v restauracích nebo na zadních stranách divadelních programů.

Přes své angažmá v divadle se Silvia Monfort nevyhýbala ani dalšímu natáčení, nicméně svůj poslední film, L'ITINÉRAIRE MARIN (1963), pořídila v první polovině šedesátých let, nadále točila jen pro televizi, která zaznamenala i její divadelní výstupy. Její doménou zůstávalo divadelní herectví, v rámci Tréteaux de France interpretovala řadu her klasických francouzských autorů (Racine, Corneille), s mimořádným úspěchem se ale zhostila i moderních rolí po boku hereckých legend jako Alain Delon nebo Romy Schneider. Mezi její nejvýznamnější divadelní vystoupení patřila interpretace Racinovy hry Phédre, v sedmdesátých letech pak založila vlastní divadlo Carré Thorigny.

Po několika předchozích vztazích žila Silvia Montfort od počátku šedesátých let se sportovním instruktorem Pierrem Grunebergem. Jejich dlouholetý vztah byl až v roce 1990 zpečetěn sňatkem, necelý rok poté ale Silvia Monfort zemřela (30. března 1991 ve věku 67 let). Gruneberg pak na její počest založil cenu pro divadelní herce Prix Silvia Monfort, která se uděluje jednou za dva roky. Hereckou dráhu Silvie Monfort provázela i různá ocenění, při příležitosti padesátých narozenin byla dekorována Řádem Čestné legie (1973), o deset let později pak získala od ministerstva kultury Řád umění a literatury (1983).

Pavel "argenson" Vlach