Ljudmila Saveljeva

Mladá půvabná a hudebně nadaná Nataša Rostová měla několik představitelek, Ljudmila Michajlovna Saveljeva, měla to štěstí, že jednu z ústředních postav Tolstého románu Vojna a mír ztvárnila v té nejlepší filmové verzi, a to ve velkolepé filmové epopeji Sergeje Bondarčuka.

Ljudmila se narodila 24. 1. 1942 v Leningradu. Už v mládí jí byla předpovídána velká kariéra. Od dětství se věnovala tanci, studovala v baletní škole odkud pokračovala na Choreografické učiliště A. J. Vaganové. V roce 1962 byla okamžitě po absolvování školy přijata do souboru Leningradského divadla opery a baletu S. M. Kirova (nyní Mariinské divadlo) a to bez jakýchkoli zkoušek. Její první zkušeností s filmem bylo filmové provedení klasického baletu SPÍCÍ KRASAVICE (1964). Z hlediska filmového herectví se však jednalo o zkušenost naprosto minimální. Její první opravdu filmovou rolí byla právě Nataša ve Vojně a míru. Ljudmila se Sergeji Bondarčukovi zprvu jako adeptka na představitelku Nataši vůbec nelíbila, nechtěl ji ani pustit ke kamerovým zkouškám. Jeho neochota zaobírat se možností svěřit tak významnou roli naprosto nezkušené tanečnici je o to pochopitelnější, že se o tuto roli ucházelo mnoho zkušenějších hereček, mezi nimi i Anastasia Vertinskaja, která nakonec hrála Lízu, manželku knížete Andreje. Při zkoušce Ljudmila čtený text sotva srozumitelně zamumlala. Něco na ní Sergeje Bondarčuka přeci jen zaujalo, protože ji pozval na druhý den na další zkoušku. Dívka z toho po prvním neúspěchu nebyla nadšená, necítila se být předurčena pro roli Nataši. Podle vlastního přesvědčení s ní neměla nic společného, i oči má Ljudmila modré, na rozdíl od černooké Tolstého hrdinky. Jakmile se však převlékla do kostýmu, začala mít pocit, že přesně tato role je to pravé. Stejně tak Sergej Bondarčuk po první zkoušce slevil ze svého stanoviska o Ljudmilině neschopnosti zhostit se role, bylo potřeba však ještě mnoho zkoušek a opakování, než ji v roli definitivně potvrdil. Jakkoliv Ljudmile chyběla herecká zkušenost, při vzpomínce na scénu z Natašina prvního plesu a jejího tance s knížetem Andrejem musí divák přisvědčit výběru režiséra, který roli jedné z hlavních postav svěřil tanečnici.

Na základě ankety čtenářů časopisu 'Sovětskij ekran' v roce 1967 byla vyhlášena nejlepší herečkou za rok 1966. Za roli Nataši získala na Moskevském filmovém festivalu ještě dvě ceny a to za nejlepší debut a cenu diváků.

Po ukončení práce na Vojně a míru došlo v Ljudmilině životě k několika zásadním změnám. Odešla z divadla opery a baletu a stala se herečkou divadla divadelních herců. Zásadní krok udělala i v osobním životě, provdala se za herce Alexandra Zbrujeva, který již v tu dobu byl známý např. z filmu Můj mladší bratr (1962).

Po Nataše Ljudmila nějakou dobu čekala na další filmovou roli. Když jí nabízeli role různých slečinek, odmítala, chtěla hrát hrdinku podobnou svéhlavé Nataše. Měla štěstí, dvojice režisérů, Vladimir Naumov a Alexandr Alov jí nabídli roli ve filmu ÚTĚK (1970) podle předlohy Michaila Bulgakova. Natáčení probíhalo v turecké čtvrti v Plovdivu a v Sevastopolu. Ljudmila se při natáčení spřátelila s manželkou velkého spisovatele, která byla konzultantkou filmu. Ta, když viděla natočený materiál, se rozplakala a prohlásila, že Michail Afanasjevič, pokud by měl možnost film vidět, by byl spokojen. Většího uznání se hercům již dostat nemohlo. Stejného roku hrála ve francouzsko-italském koprodukčním filmu SLUNEČNICE, v tomto filmu měla příležitost pracovat společně s jedinečnou dvojicí Sophií Loren a Marcellem Mastroiannim. Ačkoliv se její role v tomto filmu stěží dá nazvat převratným úspěchem, byla neocenitelným přínosem v jejích hereckých zkušenostech. Přesto, že se v ten rok žádný závratný úspěch nedostavil, byl rok 1970 v Japonsku vyhlášen rokem Ljudmily Saveljevy.

Ljudmila se nebála přijmout roli ani ve filmu, který byl žánrově pro ruskou kinematografii ne zcela typický. V roce 1973 hrála po boku Olega Vidova, jenž byl jedním se sexuálních idolů té doby, ve westernu BEZHLAVÝ JEDZEC. Dalším koprodukčním filmem, v němž hrála, byl rusko-bulharský historický film JULIA VREVSKAJA (1977) o dramatických osudech hraběnky Vrevské, která dala všechny své peníze dobrovolné lékařské jednotce a sama se stala řadovou milosrdnou sestrou v rusko-turecké válce. V osmdesátých letech byla ve filmu obsazována více, hrála po boku takových hereckých partnerů jako Oleg Jefremov, Anatolij Solonicyn, Sergej Bodrov a Sergej Garmaš. Ve filmech ČTVRTÝ ROK VÁLKY (1983) a ÚSPĚCH (1984) hrála kromě jiných i se svým manželem Alexandrem Zbrujevem. V roce 1991 hrála ve filmu NÁMĚT PRO DVA PŘÍBĚHY a poté měla až do roku 2000, kdy ji Sergej Solovjov obsadil do filmu PUBERTA, ve filmu hereckou pauzu. Vojna a mír nebyla jediným filmem podle předlohy L. N. Tolstého, ve kterém hrála, v roce 2009 hrála v seriálu ANNA KARENINA; v tomto seriálu ztvárnila kněžnu Ščerbackou.

Vojna a mír byl zásadní film nejenom pro Ljudmilinu filmovou kariéru, ale i pro její osobní život. Jak sama herečka přiznala, do Alexandra Zbrujeva byla zamilovaná od chvíle, kdy viděla film Můj mladší bratr. On sám se do ní zamiloval, když ji viděl v Mosfilmu v kostýmu Nataši. Ljudmila vždycky přiznávala, že není v běžném životě příliš praktická, v péči o domácnost ji baví uklízet, neumí ale vařit. Má štěstí, že její manžel je nenáročný strávník, který má ze všeho nejraději vařené brambory s nakládaným hovězím. Pro Ljudmilu se rodina stala smyslem života, stejně jako pro Natašu Rostovou. I přesto však v jejím manželství došlo k vážné krizi. V roce 1990 se v kuloárech filmových studií a divadel šeptalo o nevěře jejího manžela s Jelenou Šaninou, známou např. ze seriálu 12 STULJEV. Ljudmila se o nevěře svého manžela dověděla v době, kdy její sokyně s jejím manželem čekala dítě. Ljudmila svým přístupem k situaci rozhodně nepotěšila bulvární novináře. Rozhodla se, že zachová rodinu; manželé se dokázali domluvit a smířit. Ljudmila však nerada poskytuje jakékoliv rozhovory i o své práci, natož o soukromém životě. Zbrujevova nemanželská dcera Taťjana nenese příjmení svého otce, ale jmenuje se po matce Šanina. Ljudmila má se svým manželem jedno dítě, dceru Natašu.

Ljudmila je od roku 1969 Zasloužilou umělkyní RSFSR a od 12. 6. 1985 Národní umělkyní RSFSR.

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková