Alice Sapritch

Možnosti Alice Sapritch stát se velkou hvězdou byly limitovány jejím nepříliš atraktivním zjevem, na druhou stranu jako charakterní herečka po sobě zanechala výraznou stopu ve francouzském divadle a v celoevropském měřítku i ve filmu. Narodila se jako Alice Sapric v Turecku, její rodiče byli arménského původu, otec byl v Istanbulu ředitelem francouzského lycea. V roce 1929 odešla rodina do Belgie, kde otec získal novou práci (jako ředitel pojišťovny). V šestnácti letech pak Alice již sama odešla do Paříže, kde navštěvovala herecké kurzy René Simona, následně začala studovat herectví na konzervatoři, mezi její spolužáky patřili později slavní herci jako Jacques Charon nebo María Casares. Alice Sapritch si byla dobře vědoma nedostatků svého fyzického zjevu, ale byla pevně rozhodnuta z nich vytěžit maximum, i když to znamenalo rezignaci na role naivek a mladých milovnic, jimiž začínala většina ostatních hereček. Alice Sapritch tak například již ve třiadvaceti letech hrála na jevišti Hamletovu matku, královnu Gertrudu.

Vedle divadla se od počátku 50. let začala objevovat i ve filmu, během následujících desetiletí na své konto nastřádala přes padesát filmových a kolem třiceti televizních rolí, režiséři ji ale angažovali většinou do malých rolí nepříjemných žen s často podivínským naturelem. Jejím debutem ve filmu byla postava lékárnice v historickém snímku KAPITÁNOVA PEČEŤ (Le tampon du capiston, 1950). Po několika dalších menších úlohách se objevila ve slavném díle nové vlny STŘÍLEJTE NA PIANISTU (Tirez sur le pianiste, 1960), kde hrála domovnici. V dalších letech hrála především v televizi, často jí byly svěřeny menší role v adaptacích klasických literárních předloh, osvědčená klasika byla její doménou i v divadle (Idiot, Oresteia), vystupovala na jevištích Odéon Théâtre de France nebo Théâtre Hebertot.

Teprve počátek sedmdesátých let přinesl Alici Sapritch značnou popularitu navazující na její účast ve dvou Funèsových filmech. Zatímco komedie NA STROMĚ (Sur un arbre perché, 1971) neměla nijak velký úspěch, velkým triumfem byla naopak historická veselohra POŠETILOST MOCNÝCH (La folie des grandeurs, 1971), kam ji angažoval její bývalý spolužák z konzervatoře Gérard Oury. Tady hrála dvorní dámu Donu Juanu a její svlékací scéna před Yvesem Montandem patří k nejkomičtějším striptýzům v historii francouzského filmu. Zároveň se od natáčení tohoto filmu datuje chladný vztah mezi Funèsem a Alicí Sapritch, přičemž příčiny jejich vzájemné animozity jsou pochopitelně odlišné podle toho, kdo je prezentoval. Sama Sapritch v pozdějších rozhovorech k Funesovi i filmu samotnému poskytovala informace, které si vzájemně odporovaly.

Velkým triumfem pro Alici Sapritch byl televizní film VIPERE AU POING (1972), natočený podle románu Hervé Bazina; Alice zde hrála hlavní roli a ohlasy zastínily všechnu její dosavadní práci. Sedmdesátá léta pak byla pro herečku z hlediska participace ve filmu významnější hlavně co do počtu, zatímco o uměleckých kvalitách se dá mluvit jen zřídka. Velkou roli Evy Braunové hrála v komedii BLÁZNIVÝ FÜHRER (Le Fuhrer en folie, 1973), dále na ni čekaly opět menší role stárnoucích žen a matek. Umělecké ambice měl Téchinův životopisný film SESTRY BRONTËOVY (Les soeurs Brontë, 1979), který však nezaznamenal nijak velký úspěch u diváků.

Poslední filmovou ztvárnila Alice Sapritch v americkém filmu BLÁZNIVÁ DOVOLENÁ V EVROPĚ (European Vacation, 1985), kde se jako bohatá vdova mihla na Eiffelově věži. V následujícím roce slavila další televizní triumf hlavní rolí v inscenaci L'AFFAIRE MARIE BESNARD (1986), za niž byla oceněna trofejí 7d'Or Night. Práci před kamerou nakonec zakončila důstojně titulní úlohou v historickém televizním filmu KATEŘINA MEDICEJSKÁ (Catherine de Médicis, 1989). Zároveň až do osmdesátých let zůstávala uznávanou osobností v divadle.

Poslední léta života trpěla Alice Sapritch zdravotními problémy, především s dýchacími cestami, zemřela v Paříži 24. března 1990 ve věku 73 let následkem nádorového onemocnění. Kromě herecké práce se uplatnila jako osobitá zpěvačka (nahrála několik desek), působila i v rozhlase a napsala čtyři autobiografické knihy. Jejím manželem byl spisovatel, novinář, scénárista a také příležitostný herec Guillaume Hanoteau (1908-1985). Seznámili se po válce, vzali se v roce 1950, jejich manželství pak po dvaceti letech skončilo rozvodem (1970).

Pavel "argenson" Vlach