Suzanne Flon

Francouzská herečka Suzanne Flon se v uměleckém světě pohybovala již od počátku druhé světové války, teprve ve zralém věku se jí dostalo několika prestižních ocenění ve filmu, ještě větší úspěchy provázely její činnost v divadle. Narodila se na pařížském předměstí Le Kremlin-Bicetre do početné rodiny a vyrůstala v prostých poměrech (její otec pracoval jako dělník na železnici). Rodiče měli snahu své nejmladší dceři dopřát vzdělání a následně solidní zaměstnání, Suzanne však již v dětství podlehla kouzlu záře reflektorů a o své budoucnosti měla jasno – chtěla hrát divadlo. Již ve škole se věnovala recitaci, později vystřídala několik zaměstnání, pracovala mimo jiné jako překladatelka.

Na cestě do kulturních sfér jí pomohla krátká práce sekretářky u slavné zpěvačky Edith Piaf a nejen díky ní se Suzanne Flon stala konferenciérkou ve slavném pařížském kabaretu ABC. Na počátku čtyřicátých let odehrála též první role ve filmu, zatím ovšem jen zcela nevýznamné. Meztím absolvovala také herecké kurzy a do divadla ji poprvé angažoval významný režisér a herec Raymond Rouleau, pod jehož vedením začínala na jevišti Comédie des Champs Elysées, ještě před koncem války zaujala širokou veřejnost velkou rolí v Antigoně od Jeana Anouilha, prezentované na scéně Théâtre de l'Atelier.

Ačkoliv již za války hrála tři menší role ve filmu, teprve prvními úspěchy v divadle na sebe upozornila diváky a ti si jí pak povšimli například v dramatu KAPITÁN BLOMET (Capitaine Blomet, 1947). V roce 1949 natočila tři filmy a režiséři v ní objevili zajímavý potenciál – nesporně nadaná herečka dávala svým postavám lidský rozměr, od ostatních navíc odlišený hlubokým hlasem. Suzanne Flon měla šanci stát se velkou filmovou hvězdou, vždy ale upřednostňovala divadlo. Vystupovala na několika pařížských scénách (Théâtre Montparnasse, Théâtre Antoine, Petit Théâtre de Paris nebo již zmíněné divadlo Théâtre de l'Atelier), pracovala s nejvýznamnějšími divadelními režiséry jako byli Jean Vilar nebo André Barsacq, repertoárově obsáhla jak francouzskou modernu, tak i osvědčenou světovou klasiku (A. P. Čechov, W. Shakespeare, C. Goldoni atd.)

Mezinárodní věhlas získala zajímavou kreací Myriamme Haymové v britském filmu MOULIN ROUGE (1952), další velké příležitosti jí poskytl americký tvůrce Orson Welles ve svých filmech natočených v koprodukci s Francií, MR. ARKADIN (1952) a PROCES (1962). Mezitím dosáhla také svých prvních festivalových vavřínů – za hlavní ženskou roli v koprodukčním snímku NEZABIJEŠ (Tu ne tueras point, 1960) získala Volpiho pohár pro nejlepší herečku na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Krátce nato zaujala také další hlavní rolí v adaptaci osvědčené literární předlohy NOSIČKA CHLEBA (La porteuse de pain, 1963). V průběhu šedesátých let byla na filmovém plátně také celkem čtyřikrát manželkou Jeana Gabina, například ve filmech OPICE V ZIMĚ (Un singe en hiver, 1962) nebo VE ZNAMENÍ BÝKA (Sous le signe du taureau, 1968).

Na přelomu 60. a 70. let rozšířila Suzanne Flon své aktivity také o hraní před televizní kamerou, těžiště její práce však nadále zůstávalo v divadle. I v sedmdesátých letech hrála ve filmech dobře známých také českým divákům, menší role například hrála po boku Alaina Delona ve snímcích PAN KLEIN (Monsieur Klein, 1975) nebo JAKO BUMERANG (Comme un boomerang, 1977). Teprve následující dekáda jí přinesla další ocenění, tentokrát na domácí půdě při udělování Cézaru. Za vedlejší role obdržela tuto cenu díky svým vystoupením ve filmech VRAŽEDNÉ LÉTO (L'été meurtrier, 1983) a NESTVŮRA (La vouivre, 1989). Do druhého ze jmenovaných filmů ji obsadil Georges Wilson, v jehož režii hrála již předtím několik let v divadle (například v Cestě dlouhého dne do noci v Théâtre de l'Atelier). Na divadelních jevištích excelovala v 80. letech především v představeních dramatika Loleha Bellona, za hru Pokoj pro přátele obdržela Molièrovu cenu, její herectví bylo oslaveno také Cenou syndikátu kritiků.

I krátce před smrtí byla Suzanne Flon aktivní osobností ve filmu i divadle, několika zajímavými a vzhledem k věku i překvapivě velkými úkoly ji ve svých filmech pověřili režiséři Jean Becker nebo Claude Chabrol, zmínku si zasluhuje především KVĚT ZLA (La fleur du mal, 2003). Mezitím ve svých jedenaosmdesáti letech byla již popáté nominována na Molièrovu cenu, a sice za představení Anglická milenka (v divadle Théâtre de l'Oeuvre), do nějž byla původně angažovaná jen jako náhradnice. V roce 2002 pak obdržela prestižní divadelní cenu Prix du brigadier za celoživotní dílo. Poslední filmovou roli ztvárnila v komedii SEDADLA V PARTERU (Fauteuils d'orchestre, 2005), který měl premiéru až po její smrti.

Suzanne Flon nebyla nikdy vdaná, ani neměla děti. Zemřela v jedné z pařížských nemocnic 15. června 2005 ve věku 87 let.

Pavel "argenson" Vlach