Innokentij Smoktunovskij

Innokentij Michajlovič Smoktunovskij přišel na svět v malé vsi Tomské gubernie. Prošel druhou světovou válku a dalších deset let svého mládí strávil v provinčních divadlech. V devětadvaceti se herec dostává do Moskvy, jeho premiéra na filmovém plátně se koná ve VRAŽDĚ V DANTOVĚ ULICI. Proslavil se však až ve dvaatřiceti, famózním divadelním ztvárněním knížete Myškina, Dostojevského Idiota. Všechny jeho pozdější role, ač některé neméně legendární, byly neustále srovnávány s „Idiotem“ jako s nepřekonatelným ideálem herectví.

Z dlouhého výčtu jeho filmových prací lze těžko vybrat pouze několik nejlepších: mladý vědec v DEVÍTI DNECH JEDNOHO ROKU, Jurij Dětočkin v tragikomedii POZOR NA AUTO, ČAJKOVSKIJ v dvoudílném filmovém životopise skladatele… Smoktunovskij zazářil u Nikity Michalkova, Michaila Romma, Sergeje Bondarčuka, Lva Kulidžanova, Andreje Končalovského, Anatolije Efrosa; filmově ztělesňoval postavy stvořené Doylem i Čechovem, Londonem i Gogolem, Andersenem i Shawem; u Andreje Tarkovského v ZRCADLE zahrál hlavního hrdinu pouhým hlasem, aniž by se jedinkrát objevil na plátně.

A není pochyb o tom, že by se vepsal do dějin už jenom svým filmovým HAMLETEM podle Kozinceva. Smoktunovského introvertní, podlomený, tichý Hamlet-intelektuál konkuroval nervně-energickému Vladimiru Vysockému jakožto druhému kultovnímu Hamletovi té doby, ovšem ne filmovému, nýbrž divadelnímu, z Taganky.

Jako každý velký herec své epochy a své země, i Innokentij Smoktunovskij ohromoval tvůrčí odvahou a rozmanitostí svých rolí. Jasným toho důkazem slouží například to, že se v šedesátých letech zhostil role Amadea (v Puškinově „malé tragédii“ MOZART A SALIERI) a později neméně bravurně ztvárnil Saliériho (v MALÝCH TRAGÉDIÍCH podle tétéž předlohy).

Již jako proslavený umělec Smoktunovskij sám ironizoval nad svými opožděnými hereckými začátky v rámci roztomilé cameo v Oscarovém snímku MOSKVA SLZÁM NEVĚŘÍ. Na druhou stranu to však možná není náhodné, a je symbolické, že unikátní člověk, který přinesl cosi svěžího, upřímného a nového do ruského divadla i filmu, se neobjevil jako herec stalinské doby, nýbrž později, zároveň s dobou Chruščovského „tání“, nových uměleckých i společenských nadějí a začátků.

lera ivanova