Nancy Davis

Narodila se jako jedináček jménem Anne Frances Robbins v Sloane Hospital for Women na horním Manhattannu v New Yorku. Od dětství se jí říkalo Nancy – fonetická zkomolenina Anne Frances. Její otec Kenneth Seymour Robbins byl pojišťovací agent, matka Edith Prescott Luckett herečka. Vzali se v roce 1916, ale po narození Anne se rodiče odcizili a okolo roku 1923 odloučili nadobro. Udržovali však přátelské vztahy a rozvedli se až roce 1928, když chtěl Ken uzavřít nové manželství. Jako kmotru dceři vybrala Edith svou přítelkyni, hvězdu němého filmu Allu Nazimovu.

Aby mohla pokračovat v budování herecké kariéry, svěřila Edith výchovu dvouleté dcery starší sestře Virginii z Marylandu. Pět let ve skromných poměrech bez rodičovské lásky vyvolaly v dívce pocity nejistoty a prázdnoty, které se později odrazily v její nepřístupné povaze. V sedmi letech se Nancy vrátila zpět k matce a jejímu novému partnerovi Loyalu Davisovi, kterého si v květnu 1929 vzala Edith za manžela. Dr. Loyal Davis byl neurochirurg chicagské Wesley Memorial Hospital, kterého vlastní ctižádost a kontakty Edith vytáhly do světa chicagské smetánky. Zarytý konzervativec, rasista a puritán měl na život dospívající Nancy velký vliv. Učil ji pořádku, ctižádosti a disciplíně. Slíbil jí například tisíc dolarů, pokud do svých jednadvacátých narozenin nebude kouřit a pít alkohol. Jeho pedantní výchova jí dávala řád, zároveň v ní utvářela konzervativní náhled na svět a pocit nadřazenosti. Přes tuto symbiózu však doktor Davis odmítal Nancy adoptovat. V roce 1938 proto po poradě s advokátem požádala Nancy vlastního otce o písemný souhlas s adopcí Dr. Davisem. Zároveň podala žádost o oficiální změnu jména a 19. dubna 1938 se tak „zrodila“ Nancy Davisová, dcera Loyala Davise. Ve stejném období začala Kennettha Robbinse ze svého života vytěsňovat. Matka, která měla s exmanželem přátelské vztahy, vždy trvala na tom, aby dcera část roku trávila s otcem a jeho novou ženou, ale po svých dvacátých narozeninách Nancy otce požádala, aby ji už nekontaktoval. V pozdějších letech, kdy ho zcela vymazala ze života, začala být Nancy na slovo „adoptivní“ lehce alergická...

Základní vzdělání získala v Girls' Latin School of Chicago a v roce 1939 začala studovat Univerzitu Sophie Smith, obory anglický jazyk a drama, které zakončila promocí v r. 1943. Průměrná žákyně na univerzitu nastoupila jen na přání rodičů, kteří diplom považovali za znak společenské prestiže. Už v mládí se totiž Nancy rozhodla pro hereckou kariéru.

Jako studentka se objevila v krátkém vzdělávacím filmu The Crippler (1940), Národní organizace pro dětskou obrnu, promítaném v kinech před hlavním programem. Díky matčině přítelkyni ZaSu Pitt dostala v r. 1946 epizodní roličku v divadelní hře „Ramschackle Inn“, s níž herecká společnost objížděla města. Turné končilo v NY, kde se Nancy zabydlela pod „rodičovským dohledem“ Lillian Gish nebo Spencera Tracyho, matčiných starých přátel. Na Broadwayi získala roli dvorní dámy po boku Yula Brynnera a Mary Martin ve hře „Lute song“. ZaSu Pitt jí pak pomohla k angažmá v zájezdovém představení „The Late Christopher Bean“. V roce 1949 díky přímluvě Spencera Tracyho podstoupila u studia MGM kamerové zkoušky a 2. března 1949 podepsala Nancy půlroční kontrakt na 300 dolarů, s opcí na standartní sedmiletou smlouvu. Studioví znalci namítali, že Nancy je slušná herečka, nicméně postrádá fluidum hvězdy, ale její ctižádost a známosti jí zajistily smlouvu.

Už před uzavřením smlouvy se mihla v několika snímcích MGM, jako Portrait of Jennie (1948) s Jennifer Jones a Josephem Cottenem nebo The Doctor and the Girl (1949). Její první větší role pod smlouvou pak bylo od března 1949 natáčené drama Shadow on the Wall (1950) po boku Zacharyho Scotta a Ann Sothern. Drama East Side, West Side (1949) s Barbarou Stanwyck, Avou Gardner a Jamesem Masonem o rozpadu manželství způsobí skandál, poté co si Gardner začne románek s ženatým Frankem Sinatrou a děj filmu se tak promítne do reality.

První hlavní roli dostala ve filmu The Next Voice You Hear...(1950), kde hrála těhotnou manželku Jamese Whitmorea. Předpremiéra filmu o Bohu hovořícím skrze rozhlas měla příznivé kritiky i slušný divácký ohlas, ale studio se rozhodlo komorní film z náboženským poselstvím uvést v obrovském sále Radio City Music Hall na Manhattanu, kde logicky nezaujal a po týdnu promítání byl stažen. V menších kinech si vedl poměrně slušně a Nancy získala Christopherovu cenu „za tvořivý herecký přístup“ od křesťanské organizace The Christophers. Důležitejší však pro Nancy bylo, že ji na premiéru doprovodil její nový přítel – Ronald Reagan.

S pohledným a výřečným prezidentem odborového svazu Sdružení filmových tvůrců se seznámila na podzim 1949 na večírku u přátel a okamžitě jí zaimponoval. Reagan se právě těžce vyrovnával s nedávným rozvodem s herečkou Jane Wyman a románky s mnoha herečkami si snažil zvednout sebevědomí. Nancy ho však nezaujala a ta zvolila malou lest. V říjnu 1949 zveřejnil časopis Hollywood Reporter seznam pracovníků filmového průmyslu, žádajících Nejvyšší soud USA o zmírnění trestu pro scenáristy Johna Lawsona a Daltona Trumba, odsouzenýnch za údajnou neamerickou činnost (éra Mccarthismu) a na seznamu se objevilo i jméno Nancy Davis. Šlo o manželku filmového agenta Jerryho Davise, ale Nancy využila shody jmen a přes režiséra Mervyna LeRoye se domohla schůzky s Reaganem. Na konci roku 1949 se začali stýkat. Nancy se spřátelila s jeho dětmi z prvního manželství, chodila s ním na schůze Sdružení a doprovázela ho do společnosti, nicméně stále pro něj byla jen jednou z mnoha známostí. V mezičase Reagan dokonce požádal o ruku herečku Christine Larson, ta jej ale odmítla. Až když mu Nancy na začátku roku 1952 oznámila, že je těhotná, vysoký a statný herec působící jako tvrďák, v soukromí však podléhající vlivu dominantních žen, neochotně souhlasil se sňatkem. V únoru 1952 studio MGM oficiálně oznámilo, že Nancy Davis si vezme za manžela Ronalda Reagana. Rychlá tichá svatba proběhla 4. března 1952 v malém kostele v San Fernandu. Za svědky šli páru herečtí přátelé William Holden a jeho manželka Brenda Marshall. Dva měsíce po svatbě novomanželé oznámili, že je Nancy těhotná. Vzhledem k tehdejší prudérní morálce oznámili narození prvního dítěte na společensky přijatelný prosinec, dcera Patricia "Patti" Ann se však narodila 21. října 1952. Otec nebyl u porodu, protože se věnoval přítelkyním, avšak narození dcery patrně dalo jeho manželství nový impuls. S vyjímkou krátkého flirtu v roce 1968 se stal věrným manželem. Naopak Nancy se od půli šedesátých let stala blízkou přítelkyní Franka Sinatry, který ač sám demokrat, od roku 1967 pravidelně podporoval Reagana. Jeho vztah s Nancy patrně nikdy nepřekročil hranice blízkého přátelství, i tak však vzbuzoval na veřejnosti mnoho otázek, vzhledem k Sinatrově provázanosti s mafií.

MGM při oznámení zásnub zároveň zveřejnilo, že Nancy požádala o zrušení smlouvy, protože „nenachází další možnosti rozvoje a má jiné nabídky“. Shodou okolností ve stejnou dobu vypověděl Warner Brothers smlouvu Reaganovi. Nebyla však pravda, že kontrakt se studiem ukončila Nancy. Naopak se zuby nehty snažila smlouvu udržet, ale jako druhořadá herečka s nevalnými úspěchy přestala být pro studio perspektivní. Hrála poté ještě v několika fimech jako antologii It's a Big Country (1951), dramatu Shadow in the Sky (1952) s Jean Hagen a Jamesem Whitmorem, nezávislém hororu Donovan's Brain (1953), ale jedná se vesměs o propadáky nebo podřadné produkce. Válečné drama Hellcats of the Navy (1957) v produkci Columbia Pictures je jediný film, ve kterém hraje spolu s manželem. Film byl mohutně propagován, ale tržby sotva pokryly náklady. Naposledy v hrané produkci se Nancy objevila následující rok jako manželka Garyho Merrilla v katastrofickém filmu podle skutečné události Crash Landing (1958). I přes dramatický potenciál byl film komerčním propadákem. Mezi lety 1953–1962 vystupovala na televizní obrazovce v různých seriálech a estrádách jako General Electric Theater (1953) nebo v sérii Climax! (1954). Naposledy se objeví v únoru 1962 v jedné epizodě detektivního seriálu 87.okrsek (1961), televizní adaptaci románu Eda McBaina. Ve stejném roce pak oznamuje, že odchází do „hereckého důchodu“ a nadále se věnuje rodině a politické kariéře svého muže.

Reagan měl vždy i politické ambice a jako skvělý řečník se postupně začal politicky angažovat, jeho politické přesvědčení však prošlo během času proměnou. Nancy byla díky adoptivnímu otci od mládí zarytou republikánkou, ale Reagan byl v počátcích kariéry levicovým demokratem, časem přešel k pravici a až později se pod vlivem Loyala Davise stal konzervativním republikánem. Právě tchán a manželka byli hnacím impulsem při kandidatuře na guvernéra a později prezidenta za konzervativní stranu. Když se Ronald Reagan stal na dvě volební období (leden 1967 – leden 1975) guvernérem Kalifornie, Nancy jako první dáma státu spolupracovala s řadou charitativních organizací, navštěvovala veterány, seniory i zdravotně postižené a pořádala večeře pro bývalé válečné zajatce nebo vietnamské veterány. Zapojila se také do Programu pěstounských prarodičů – federálního projektu dobrovolné péče starších lidí o hospitalizované děti, který pomohla zpopularizovat po celých Spojených státech.

Zároveň však způsobila řadu kontroverzí počínaje zálibou v luxusním životním stylu, náročným módním vkusem nebo přátelstvím s bohatými prominenty. Pod záminkou špatné bezpečnosti se rozhodla opustit oficiální guvernérské sídlo v Sacramentu. Ve skutečnosti však starý honosný dům pouze neodpovídal jejímu hollywoodskému vkusu a nastěhovala se s manželem do pronajaté opulentní rezidence v tudorovském stylu nedaleko Kapitolu. Na její popud se zároveň začalo budovat nové sídlo guvernéra za 1,4 mil. dolarů z peněz daňových poplatníků, v němž nakonec nikdy žádný guvernér nebydlel. Do médií začaly prosakovat informace, že tím kdo vládne je právě Nancy. To ona určovala, kdo bude v Raeganově týmu, jako pitbul útočila na všechny, kdo zpochybňoval nebo kritizoval politiku jejího muže a přes své bohaté přátele ovlivňovala chod státu. Když v roce 1970 vyšlo najevo, že za poslední roky platil milionář Reagan minimální nebo žádné daně z příjmu, byla to opět Nancy, která se pustila s novináři do boje a přinutila manžela, aby odmítl předložit daňové přiznání a nevydal veřejné prohlášení. Ve stejné době, kdy řada Američanů žila na hranici bídy, také neváhala žádat po časopisech, které uveřejnily její fotografie zaplatit za publikování či chtěla po modních návrhářích jejichž modely nosila, slevu či rovnou šaty zdarma jako reklamu. Velké pozdvižení způsobila informace, že jsou Reaganovi závislí na astrologii a běžný chod úřadu je ovlivněn předpovědmi astrologa Carrolla Roghtera a věštkyně Jeane Dixon.

Když se Reagan rozhodl potřetí nekandidovat na guvernéra, přesvědčila ho Nancy, aby se v roce 1976 neúspěšně ucházel o prezidentskou nominaci za republikány. Nedala se zviklat preferencemi, které favorizovaly druhého kandidáta, tehdejšího prezidenta Geralda Forda, ani negativními předpovědmi svých dvorních astrologů. Prakticky okamžitě poté, co vyhrál Jimmy Carter, pak začali Reaganovi plánovat prezidentskou kampaň pro rok 1980. Nancy poskytovala rozhovory vlivným periodikům, vystupovala v televizi a během roku 1980 vydala životopis „Nancy“, kde se Nancy představila jako osobnost s přísnými morálními zásadami a manželka nejvhodnějšího kandidáta na prezidenta. Také nyní se v kampani spoléhala na pomoc hvězd a dvorní astroložku Joan Quiqley.

„Jsem přesvědčen, že ona ho dabuje. Všimli jste si, že když Nancy pije vodu, Ronnie nemůže mluvit?“Robin Williams.

V lednu 1981 se stal Reagan 40. prezidentem USA a Nancy se okamžitě pustila do práce. V době, kdy vláda jejího muže snižovala federální výdaje a omezovala rozpočet, neváhala za rekonstrukci Bílého domu utratit přes 800 000 dolarů a dalších 200 000 utratit za nový jídelní servis pro 200 osob. Kritiku odmítala s tím, že 4 500 kusů porcelánu je darem a nestojí daňové poplatníky ani cent. Ve skutečnosti byly tyto dary odečitatelnou daňovou položkou, nepřímo placenou z rozpočtu státu. Ke konci roku 1981 ji čtvrtina Američanů hodnotila negativně a veřejné mínění bylo vůči ní kritické. Ve snaze napravit obraz první dámy pokračovala Nancy v Programu pěstounských rodičů a poradci jí naplánovali řadu akcí pro znevýhodněné či postižené děti. V roce 1982 zahájila kampaň proti drogám „Just Say No“, která se zaměřila na výchovu a informování mládeže o nebezpečí užívání drog. Za sedm let navštívila přes 60 měst, založila 3 400 abstinenčních středisek a propagovala kampaň v mnoha zemích světa. Nekompromisně odmítala legalizaci drog jakéhokoliv druhu, občas až přehnaně – zrušila například návštěvu divadelní hry své přítelkyně, protože v rámci děje se konzumovaly hašišové koláčky. Kritizovala film Od 9 do 5 (1980), v němž Lily Tomlin, Dolly Parton a Jane Fonda kouří marihuanu nebo zpěvačku Madonnu za film Zoufale hledám Susan (1985). Po boku hvězd jako Kareem Abdul-Jabbar, David Hasselhoff a La Toya Jackson se objevila v hudebním „protidrogovém“ videoklipu Stop the Madness (1986). Hollywood se připojil, když producent Jerry Weintraub navrhl Nancy koncept jedenácti krátkých filmů The Thrill Can Kill (1987–1990) s herci jako James Woods, Dudley Moore, Bette Midler nebo Olivia Newton-John, které běžely v kinech před hlavním filmem. Nancy oslovila Paula Newmana, jehož syn se v roce 1978 předávkoval, aby spolu natočil úvodní šot, ale Paul nabídku odmítl kvůli nesouhlasu s politikou jejího manžela a náhradníkem se stal Clint Eastwood. Díky kampani podepsal prezident Reagan v roce 1986 zákon, který poskytl 1,7 miliardy dolarů na boj proti drogám. Kritici namítali, že se program nezabývá mnoha sociálními problémy spojenými s užíváním drog, včetně nezaměstnanosti, chudoby či rozpadu rodiny a slouží první dámě pouze k propagaci po boku celebrit. Přesto však přispěl k pozvednutí renomé Nancy Reaganové. Za boj proti drogám obdržela mimo jiné medaili od Mezinárodního Červeného kříže, Cenu za zásluhy od Armády spásy města New York nebo Čestný doktorát Pepperdinovy univerzity.

Dalšího stašáka doby – onemocnění AIDS však oficiálně ignorovala jako společensky nepřijatelnou nemoc homosexuálů, přitom mnoho jejích přátel gayů včetně Rocka Hudsona již chorobou trpělo. Až po opakovaném naléhání přítelkyně Elizabeth Taylor slíbila podporu. Prezident v roce 1987 veřejně uznal existenci AIDS a zřídil komisi pro její výzkum. Ve stejném roce pak Nancy způsobila další kontroverzi. V říjnu 1987 jí byla diagnostikována rakovina levého prsu a přes námitky lékařů se rozhodla pro radikální masektomii, namísto šetrnější a pro ni vhodnější lupektomii a ozařování. Svou nemoc zveřejnila a zvedla tak zájem žen o vyšetření na mamografu. Při sebemenším problému však namísto vhodné léčby žádaly stejný zákrok jako první dáma...

Během druhého prezidentského období (1984–1989) Nancy prakticky převzala otěže panování. U Reagana se začaly projevovat symptomy Alzheimerovy choroby, která mu byla oficiálně diagnostikována v roce 1994. Na veřejnosti byl občas dezorientovaný, duševně chřadl a vytrácel se jeho entuziasmus. Televizní kamery zachytily, jak mu Nancy šeptá odpovědi na otázky a na veřejnosti se začalo spekulovat o jeho zdraví. Nancy svou aktivitu příliš netajila, s předpovědmi astrologů na tři týdny dopředu se věnovala péči o manžela, personálním záležitostem či politickým otázkám, včetně kontroly zbraní a vztahům se Sovětským svazem. Vtipálci mluvili o „vládě sukně“, ale byla to především její zásluha, že Reagan ustoupil ze své tvrdé linie vůči SSSR a v roce 1985 se sešel s Michailem Gorbačevem. Na její radu také vypustil ze slovníku frázi o „říši zla“.

Když opustili Bílý dům, vrátili se zpět do Bel Air v Kalifornii. Účastnili se společenského i politického života a Nancy pokračovala v protidrogové kampani pod záštitou Nadace Nancy Reagan. Pečovala o manžela, jehož stav se vlivem Alzheimerovy choroby časem zhoršoval, podporovala Národní asociaci pro Alzheimerovu chorobu a po smrti Reagana v roce 2004 se stala obhájkyní výzkumu kmenových buňek. Vydala dvě autobiografie – „Teď jsem na řadě já“ (1989) a „Miluji tě, Ronnie“ (2000). V květnu 2002 obdržela spolu s manželem Zlatou medaili Kongresu a v červenci toho roku ji George W. Bush ocenil Prezidentskou medailí svobody.

Složitý vztah měla Nancy s potomky a jako matka zcela selhala. Při svatbě s Reaganem vyvdala dceru Maureen a syna Michaela, kterého Reagan s Jane Wyman adoptovali ve věku čtyř měsíců. Dětem se zpočátku věnovala a byla k nim milá, ale časem si uvědomily, že byly pouze prostředkem v „lovu na manžela“. Dceru Patti považovala od dětství za problémové a tvrdohlavé dítě. Vymodlený syn Ron byl zase divoký rebel. Výchovu citově odtažitá Nancy absolutně nezvládala, často děti odkládala do internátních škol a během dospívání kritizovala jejich partnery i způsob života. Čas od času došlo u usmíření, které však dlouho nevydrželo, když potomci vyslovili odlišný názor nebo žili život, který se neslučoval s morálkou Nancy Reaganové. Žádné z dětí přes několik pokusů nezískalo univerzitní vzdělání a vždy se vymezovali proti politice svého otce. Maureen zkusila hereckou kariéru, později byla politickou aktivistkou. Zemřela na rakovinu v roce 2001. Michael byl obchodníkem, později rozhlasovým novinářem. V roce 1988 vydal autobiografii, kde odhalil, že byl v sedmi letech sexuálně zneužíván skautským vedoucím. Patti zkoušela hereckou i pěveckou dráhu, od půlky osmdesátých let je spisovatelkou. Ron se v mládí věnoval baletu, později působil jako rozhlasový moderátor a politický analytik.

Nancy Reaganová zemřela 6. března 2016 na srdeční selhání ve věku 94 let. Prezident Obama nařídil v den jejího pohřbu stažení všech vlajek na federálních budovách na půl žerdi. Pohřbena je po boku manžela v areálu Ronald Reagan Presidential Library v kalifornském Simi Valley.

kenny.h

Komentáře - zatím bez komentáře