Alfred Vohrer

Alfred Adolf Vohrer se narodil 29.12. 1914 ve Stuttgartu. Po dokončení studií na reálce začal brát hodiny zpěvu a herectví. Koncem 30. let se stává členem württenberského státního divadla ve Stuttgartu. Jeho herecká kariéra je však přerušena II. světovou válkou, při níž v roce 1941 přijde o pravou ruku. V prvních poválečných letech pracuje v rozhlase. V roce 1949 se vrací opět k filmu, i když téměř nepozorovaně a bez vědomí publika – stává se totiž režisérem dabingu u společnosti MPEA. V roce 1953 začíná pracovat v dabingovém studiu společnosti Ultra-Film GmbH a v následujících letech dabuje přibližně tisíc filmů, mezi nimi např. ON THE WATERFRONT (Die Faust im Nacken, USA 1954), nebo THE BRIDGE ON THE RIVER KWAI (Die Brücke am Kwai, USA 1959).

V polovině 50. let zkouší poprvé sám zinscenovat hraný film, píše scénář k ZUM LEBEN VERDAMMT, jehož producentem má být Ultra-Film, ale projekt zůstal nakonec nerealizován. V roce 1958 pak Vohrer zažívá svůj režijní debut: natáčí film o problémech dospívající mládeže SCHMUTZIGER ENGEL. Následují tři filmy tohoto žánru, přičemž za nejpřesvědčivější bývá označován VERBRECHEN NACH SCHULSCHLUSS.

Definitivní průlom Vohrerovy kariéry nastává ve chvíli, kdy ho producent Horst Wendlandt angažuje pro wallaceovku DIE TOTEN AUGEN VON LONDON (Mrtvé oči Londýna, 1961), která se počítá mezi úplně nejlepší dosud natočené wallaceovky. Žádný div, že ho Wendlandt jako režiséra angažoval také pro první barevný film společnosti Rialto UNSER HAUS IN KAMERUN. Vohrer natočil celkem 14 kriminálek podle románů britského spisovatele Edgara Wallacea, mezi nimiž najdeme např. DAS GASTHAUS AN DER THEMSE (Hostinec na Temži, 1962), DER ZINKER (1963), DER HEXER (1964), NEUES VOM HEXER (1965) nebo DIE BLAUE HAND (1967). Vohrer se stává nejzaměstnanějším režisérem společnosti Rialto.

Wendlandt chtěl Vohrera angažovat také do své první mayovky POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE, ale vedení společnosti Constantin trvalo na tom, aby tento film režíroval jejich smluvně vázaný režisér Harald Reinl. V roce 1964 dostal Vohrer příležitost natočit film MEZI SUPY, a dodat tak sérii „novou šťávu“. Do hlavní role Old Surehanda byl obsazen zkušený hollywoodský herec Stewart Granger, který však srdce diváků nedobyl. Přesto se film zařadil mezi ty nejlepší Mayovky. Poté režíroval již méně úspěšné snímky OLD SUREHAND I. díl (pokračování filmu zůstalo nerealizováno) a OLD FIREHAND (1966).

Koncem 60. let prudce klesá také úroveň wallaceovek a Vohrer přechází k Münchener Roxy-Film pod vedením Luggiho Waldleitnera. Vzniká kriminálka SIEBEN TAGE FRIST a komedie DAS GELBE HAUS AM PINNASBERG nebo PERACK. Teprve od roku 1970 navazuje opět na úspěchy minulých let díky filmovým zpracováním románů Johannese Maria Simmela. Od roku 1974 pracuje na oblíbeném krimiseriálu "DERRICK", od roku 1977 natáčí další krimiseriál "DER ALTE" (Starej), u kterého příležitostně píše také scénář. V 80. letech natáčí mnohé epizodní filmy nejrůznějšího žánru – např. WEIß-BLAUE GESCHICHTEN (1983 a 1985), HESSISCHE GESCHICHTEN (1985) a KRUMME TOUREN (1983/84). U diváků sklízí velký úspěch také série "DAS TRAUMSCHIFF" (Loď snů, 1982/83) a "DIE SCHWARZWALDKLINIK"(1984/85).

Alfred Vohrer bydlel od začátku 50. let v Berlíně, později dohromady také se svým adoptivním synem Herbertem. Zemřel v noci 3. února 1986 ve svém apartmánu v hotelu Königshof v Mnichově na selhání srdce – krátce před začátkem natáčení nové řady krimiseriálu "DER ALTE".

Tomáš "hippyman" Tesař