Sandra Milo

Italská herečka Sandra Milo zazářila ve dvou Felliniho filmech a získala za ně prestižní ceny, její kariéra se ale jinak odehrávala v desítkách filmů nevyvážených kvalit v rolích vyzývavých a manipulativních blondýnek pochybného charakteru, které hrála v Itálii, Francii i dalších evropských zemích. Narodila se v Tunisku italským rodičům, její vlastní jméno zní Salvatrice Elena Greco, různé zdroje se ale liší v datu narození, jak to ostatně bývá pravidlem u velkých hereckých hvězd, které často v dobách největší slávy o svém věku mlžily.

Od dětství žila s rodiči v Itálii a v deseti letech se stala dětskou modelkou. Jako velmi mladá se v patnácti letech provdala za italského šlechtice Cesara Rodighiera, po rodinné hádce ale manželství skončilo po sedmi dnech. Rodighiero nicméně mladé modelce umožnil vstup do společnosti lidí, kteří pro ni později mohli být důležití, z Milána mezitím přesídlila do Říma. Atraktivní kráska s plnými rty a hustou hřívou blonďatých vlasů neunikla pozornosti filmařů a na stříbrném plátně debutovala postavou letušky Gabrielly v komedii MLÁDENEC (Lo scapolo, 1955), v režii Antonia Pietrangeliho. Svou další hereckou kariéru spojila především s prací ve Francii, kde ve druhé polovině padesátých let hrála středně velké role, například ve filmech s Bourvilem (DVOJSTRANNÉ ZRCADLO – Le miroir a deux faces, 1958; ZELENÁ KOBYLA – La jument verte, 1959), velké role se stejným jménem Liliane pak ztvárnila ve dvou zdařilých kriminálkách s Lino Venturou (SVĚDEK VE MĚSTĚ – Un témoin dans la ville, 1959; VELKÝ RISK – Classe tous risques, 1960).

Růst její kariéry v Itálii mezitím umožnil producent Moris Ergas (1922-1995), který byl deset let jejím životním partnerem a měli spolu dceru Deborah. Ergas prosadil Sandru Milo do hlavní ženské role historického filmu GENERÁL DELLA ROVERE (Il generale della Rovere, 1959). Několikrát ji znovu ke spolupráci přizval režisér Antonio Pietrangeli (ADUA A JEJÍ DRUŽKY – Adua e le compagne, 1960; ŽENICH NA INZERÁT – La visita, 1963). Velkou příležitostí byl Rosselliniho historický film VANINA VANINI (1961) natočený podle Stendhalovy literární předlohy. Na filmovém festivalu v Benátkách byl snímek podroben kritice odborníků ve smyslu, že režisér se nechal unést a poskytl velký prostor herečce nepříliš vysokých kvalit.

Na základě této nepříjemné zkušenosti se Sandra Milo zařekla, že už hrát nebude, k další práci ve filmu ji ale přemluvil Fellini. Ten ji nabídl vedlejší role ve filmech 8 ½ (1963) a GIULIETTA A DUCHOVÉ (Giulietta degli spiriti, 1965). Tady Sandra Milo naopak prokázala své herecké kvality a za obě role získala Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů, nepodařilo se jí nicméně změnit názor veřejnosti, která ji dosud vnímala jako jednoduchou vyzývavou blondýnu. V roce 1966 skončil bouřlivý vztah s Morisem Ergasem, do soukromého života Sandry Milo pak vstoupil právě Fellini. Další role odehrála Sandra Milo v několika francouzských filmech, v roce 1968 se ale rozhodla skoncovat s hereckou dráhou. V tomto roce se jejím dalším manželem stal Ottavio de Lollis a z jejich svazku se narodil syn Ciro a dcera Azzurra.

Až koncem sedmdesátých let se Sandra Milo vrátila do světa médií a začala se uplatňovat jako moderátorka v televizi, v menších rolích se znovu začala objevovat i ve filmech, z její další filmografie připomeňme alespoň festivalovými vavříny oceněný romantický příběh SRDCEM JINDE (Il cuore altrove, 2003). Mezitím se Sandra Milo dostala do pozornosti médií i díky soudnímu procesu, který byl proti ní veden v roce 1999 kvůli spekulacím s pozemky a nemovitostmi (odsouzena byla k vysoké peněžité pokutě).

Teprve v nedávné době začala Sandra Milo hrát i divadlo, účinkuje v několika římských divadlech, hraje také v zájezdových představeních (Osm žen, Ocelové magnólie). Kromě toho herečka zůstává populární celebritou s častými výstupy v televizi, v nevelkých rolích se nadále objevuje i ve filmech. Jejím současným životním partnerem je fotograf Franco Brel.

Pavel "argenson" Vlach