Primo Zeglio

Společným jmenovatelem většiny filmů italského režiséra Primo Zeglia je dobrodružství, ať již v příbězích z antické doby nebo v novějších pirátských eposech, totéž se týká i závěrečné fáze jeho kariéry s westerny. Jako režisér natočil osmnáct filmů, což je ve srovnání s jinými italskými filmaři velmi skromný počet, navíc většina jeho prací nepřesáhla dobový průměr.

Primo Zeglio se narodil v malém městečku Buronzo na severu Itálie, od mládí ale žil v Římě, kde brzy pronikl mezi umělce a intelektuály. Sám se věnoval malířství, k němuž se v pozdějším věku úspěšně vrátil. Jako výtvarník i autor drobných literárních útvarů se začal věnovat satiře a proslul svými trefnými postřehy. Jako nápaditý umělec se ostatně prosadil i ve filmu, kde koncem třicátých let začal pracovat na postu asistenta režie. Spolupracoval například s D. Colettim nebo A. Geninou.

U filmu potkal také svou životní lásku a v roce 1942 se jeho manželkou stala herečka Paola Barbara (1912-1989), tehdy vyhlášená kráska italského filmu. Krátce po svatbě spolu odešli do Španělska, kde hledala útočiště i řada dalších umělců, kteří se nemohli ztotožnit s italským fašistickým režimem. Ve Španělsku realizoval Primo Zeglio svůj první samostatný film STALO SE TO V DAMAŠKU (Accadde a Damasco, 1943). Jako umělec, který krátce předtím opustil Itálii, však narazil na tvrdou kritiku z domácího prostředí a tato komedie byla shledána jako příliš vulgární (v hlavní roli – nijak překvapivě – režisérova manželka Paola Barbara).

Po válce se Zeglio i s manželkou vrátil do Itálie a začal se specializovat v různých formách na dobrodružný žánr. Pozdější éru filmů tzv. sandálu a meče předznamenával jeho antický příběh NERO A MESSALINA (Nero e Messalina, 1949). V následujících letech našel zalíbení v pirátských příbězích, v tomto žánru dosáhl vrcholu s filmy jako KAPITÁN FANTOM (Capitan Fantasma, 1953) nebo SYN ČERVENÉHO KORZÁRA (Il figlio di corsaro rosso, 1959). Hlavní role těchto filmů zajistili američtí přistěhovalci Frank Latimore a Lex Barker. Zeglio se vrátil i k antickým námětům a s francouzskou herečkou Yvonne Furneaux natočil film JÁ, SEMIRAMIS (Io, Semiramide, 1963), který byl v rámci úspor realizován v kulisách souběžně natáčeného filmu TOTÒ A KLEOPATRA.

Svou éru pirátských filmů završil Primo Zeglio počátkem šedesátých let dvěma příběhy o slavných anglických námořních hrdinech Henry Morganovi a Francisu Drakovi (PIRÁT MORGAN – Morgan il pirata, 1961; VLÁDCE SEDMI MOŘÍ – Il dominatore dei sette mari, 1962). Těmto filmům byly společné opět značné finanční náklady a mezinárodní herecké obsazení. Jestliže Zegliovy historické a korzárské filmy měly solidní komerční úspěch, totéž se nedá říci o jeho následujícím příklonu k žánru westernu, jemuž se věnoval v šedesátých letech. Natočil jich celkem pět, ale filmů tohoto typu vznikalo v Itálii 60. let desítky každý rok a bylo jen velmi těžké se v žánru prosadit.

Připomeňme ještě, že k většině svých filmů byl Zeglio zároveň spoluautorem scénáře, většinou se před kamerou uplatnila i jeho manželka Paola Barbara. Týká se to i jejich posledního společného filmu, KILLER ADIOS (1968), kde hrála sestru jednoho z hlavních hrdinů. Ještě před tímto svým posledním filmem učinil Zeglio zajímavý odskok k žánru sci-fi (…4…3…2…1… SMRT - …4…3…2…1…morte, 1967).

Po ukončení aktivit spojených s filmem v závěru šedesátých let se Primo Zeglio znovu vrátil k výtvarnému umění a v následujících letech uspořádal v Římě několik úspěšných výstav. Primo Zeglio zemřel v Římě 6. listopadu 1984 ve věku 78 let.

Pavel "argenson" Vlach