Leon Niemczyk

"Nedívám se na svoje staré filmy, to je jako když si stará paní prohlíží fotky, na kterých se ještě coby polonahé děcko rozvaluje na kožíšku. Proč vzpomínat na časy, které se už nevrátí?" (v rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza)

Leon Stanislaw Niemczyk byl jedním z vynikajících polských herců. Všichni, kteří ho znali, obdivovali jeho energii a smysl pro humor. Doma zažil tzv. "chladnou výchovu" (když odcházel k armádě, tak mu prý matka pouze podala ruku), což se později odrazilo v jeho vlastním rodinném životě, byl-li ovšem vůbec jaký. Za války byl v utajené kadetní škole a jedné únorové noci roku 1943 jen tak tak utekl gestapu. Po porážce varšavského povstání pak dvakrát uprchl z transportu a dostal se do Krakova. Díky známému sehnal práci při stavbě trati u Vratislavi. Když se pohnula fronta, vyvezli je dál do Říše a poblíž Norimberku se mu přes frontovou linii podařilo přeběhnout k Američanům. Bratr Wacław, tehdy už houslista v Londýně, potvrdil jeho totožnost a on pak sloužil u 444. praporu 3. armády USA gen. Pattona. Bojoval také v Československu. Jedna z žen tábora, který osvobozovali, ho prý po letech poznala ve filmu a napsala mu dopis.

Po válce se z Itálie vrátil zpátky k matce do Vratislavi. V jednom rozhovoru uvedl, že kdyby mohl něco ve svém životě změnit, tak by se rozhodně do Polska nevracel a za nic na světě by také neměnil svoji profesi. Z Polska pak zkoušel utéct zpátky na Západ, kde už tehdy pobývali jeho dva bratři. Chytili ho na jižní hranici a nějaký čas strávil ve vězení: Těšín, Katovice, Krakov... Nakonec z něj na Ministerstvu veřejné bezpečnosti zkoušeli dostat přiznání, že za války patřil k Zemské armádě (AK), což se jim však nepovedlo a nakonec ho propustili ("Rodilo se snad někde tady moje herectví?") Rozhodl se tedy utéct přes sever. Nechal se zaměstnat v gdyňské loděnici s tím, že během zkušební plavby opravené lodi vyskočí v exteritoriálních vodách a jako dobrý plavec se už nějak dostane do svobodné země.

Časem mu došlo, že to nepůjde, a navíc ti, kteří mu mohli nějak pomoct, už byli stejně dávno pryč. Zůstal tedy v Polsku a plánoval co dál. Brzy se nakazil herectvím. Svoji úplně první roli měl v amatérském divadle v loděnici. Přes rok se učil v Divadelním studiu Iwo Galla, v roce 1952 složil externí zkoušky a stal se hercem. Působil v Kočovném divadle hudební komedie ve Varšavě (1948), v Pobřežním divadle v Gdaňsku (1949) a v Pomořanském divadle v Bydhošti (1950-53), kde si ho také všimli spolupracovníci režiséra Kawalerowicze a nabídli mu účast ve filmu HLEDAL JSEM PRAVDU (Celuloza, 1954). Ve své první roli zaujal, stáhli ho do Lodže, kde byl v letech 1953-1979 členem Obecného divadla a kde už pak také zůstal.

"Polanski byl maximálně arogantním režisérem, ale právě jemu jsem vděčný nejvíce. Každý z režisérů mi samozřejmě předával část svých vědomostí a já je pilně shromažďoval."

K nejznámějším jeho počinům patří na Oskara nominovaná psychologická dramata VLAK (1958) Jerzyho Kawalerowicze nebo Polanského filmový debut NŮŽ NA VODĚ (1962) - po ohromném úspěchu následovala řada nabídek ze zahraničí. Chtěl ho zaangažovat americký režisér Litvak i francouzští tvůrci. Všechny nabídky však k němu mířily přes "Film Polski", tehdy řídící institut polské kinematografie. A úředníci je vyhazovali do koše. Stejně dopadla i první nabídka z NDR, ale režisér Janos Veiczi, který s ním chtěl natočit ZMRAZENÉ BLESKY (Die Gefrorenen Blitze, 1967) o raketách V2 a továrně v Peenemünde, za ním přijel osobně až do Lodže. Niemczyk byl překvapen, kývnul a Veiczi mu zajistil povolení. Pod hlavičkou východoněmeckého studia DEFA (Deutsche Film Aktien Gesellschaft) nakonec vytvořil přes sto filmových rolí, hlavních i epizodních: za postavu Lorenze Regera v ČAS ŽÍT (1969) Horsta Seemanna obdržel dokonce Státní cenu NDR pro nejlepší roli roku.

Během svojí téměř padesátileté kariéry vytvořil kolem čtyř stovek polských a téměř stopadesát zahraničních filmů, zejména německých, také ale československých: např. ZÁNIK SAMOTY BERHOF (1983), LEKCE (1971), DEMOKRATI (1980), ZASTIHLA MĚ NOC (1985)... nebo francouzských. Niemczyk měl ve zvyku přijímat téměř všechny nabídky, včetně epizodních partů. V jeho filmografii tak dnes nalezneme nejen dramata a (romantické) komedie: VABANK (1981), ZAMILOVANÍ (2000), ale i krimi a thrillery: BEZ SLITOVÁNÍ (1994), záležitosti dobrodružné: na Oskara nominovaná POTOPA (1974) podle Sienkiewicze, KLETBA HADÍHO ÚDOLÍ (1987) ve stylu Indyho Jonese, MANDRIN (1962) z éry Ludvíka XV., fantasy: CESTY PANA KAŇKY (1985), westerny: APAČI (1973) nebo DLOUHÁ CESTA DO ŠKOLY (1982) – oba s Gojko Mitičem, rodinné filmy a pohádky: PRINC SE LVÍ HŘÍVOU (1982), ČERNÝ MLYNÁŘ (1975), několik sci-fi: OB-I, OB-A – ZÁNIK CIVILIZACE (1985) po atomovém výbuchu, V PRACHU HVĚZD (1978) s Janou Brejchovou, horory: VLČICE (1983), NÁVRAT VLČICE (1990) a dokonce i mysteriózní INLAND EMPIRE (2006) Davida Lynche.

Za připomenutí dále určitě stojí drama Aleksandra Forda podle Sienkiewiczova románu KŘIŽÁCI (1960), ve kterém za něj na koni zaskakoval dublér, Hasova surrealisticky laděná adaptace RUKOPIS NALEZENÝ V ZARAGOZE (1965), akční VELKÝ HRÁČ (1983) o falešných karbanících nebo válečná komedie C.K. DEZERTÉŘI (1986) s Josefem Abrhámem. Na práci v divadle Niemczyk rezignoval už v roce 1979 (byl zřejmě prvním polským hercem, který je opustil na vlastní žádost) a nadále se už objevoval pouze ve filmech a později také v několika populárních televizních seriálech: mj. "V labyrintu", "Matky, ženy a milenky", "Zlatopolští", "Dobré i zlé", "Ranč". Po 89. roce to měl, jak říká, lehčí, poněvadž se už za komunismu pohyboval v kapitalismu: "Co jsem si nevydělal, to jsem prostě neměl."

Byl bratrem houslisty Wacława (dcera Monika Niemczyk je herečkou) a Ludwika, který po válce pomáhal Polákům na Západ. Ženatý byl dvakrát (někde se uvádí, a dokonce on sám uváděl, že šestkrát, což ale není pravda). S manželkou Tatianou Zuanar měl dceru - Monika Misiejuk, dnes překladatelka - a díky ní pak tři vnuky, které ale prakticky neznal. Podle dcery prý totiž vůbec nebyl rodinný typ, prakticky pořád byl mimo, a proto se také rodiče rozešli. Jeho milostný život byl inspirací pro nostalgickou komedii PO SEZÓNĚ (2005) o vztazích starého muže ke třem ženám v jednom mazurském penzióně, přičemž nejsilnější pouto vznikne mezi ním a tou nejmladší, třicetiletou. Velký fotbalový fanda zemřel po dlouhém boji na rakovinu plic. Urna s jeho popelem je uložena na Starém hřbitově v Lodži, kde mu už předtím (1998) byla odhalena hvězda na Aleji hvězd. V roce 1985 získal Důstojnický kříž a v roce 1999 Velitelský kříž Řádu polského obrození.

"Jsem zřejmě nedělňátko! Ne vždycky jsem měl možná štěstí, ale zdá se mi, že je třeba ze života vybírat všechny chvíle, které nám přinášejí radost. Moje heslo: nezaobírejte se přespříliš starostmi všedního dne. Vyhnete se stresu, zachováte si pohodovou mysl - a to je nejdůležitější!"

Marek "džanik" Janík