Italská herečka Caterina Boratto se jako osobitá představitelka hlavních rolí prosadila již před druhou světovou válkou, dnes ale zůstává v povědomí spíše díky svým skromnějším výstupům ve Felinniho filmech z pozdější doby. Narodila se v Turíně a od mládí vynikala především ve zpěvu, v tomto oboru se pak zdokonalila studiem v Římě. Významná divadelní herečka Evelina Paoli ji pak doporučila režiséru Brignonovi pro hlavní roli v hudebním filmu ŽÍT (Vivere, 1937) ve dvojici s tehdy populárním tenorem Tito Schipou, s nímž údajně měla i poměr.

Režisér Guido Brignone angažoval Caterinu Boratto do více filmů, především ale mezinárodní úspěch snímku ŽÍT jí přinesl nabídku od americké společnosti MGM točit v Hollywoodu. Příběhy evropských hereček v Americe končívaly dvojím způsobem – buď získaly slávu nebo se s nepořízenou vracely zpět domů. Caterina Boratto byla ten druhý případ a bez jediné hollywoodské role se v roce 1939 vrátila do Itálie. Znovu s Tito Schipou pak natočila film KDO JE ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ JÁ (Chi e più felice di me, 1939).

Caterina Boratto nedisponovala oslnivou krásou jako její o něco slavnější kolegyně Doris Duranti nebo Luisa Ferida, navenek navíc působila chladně a rezervovaně, ve skutečnosti ale byla citlivou osobností a navíc – což bylo podstatné – výbornou herečkou. Filmové herectví ovšem nebylo její prioritou, nadále se věnovala divadlu, za druhé světové války navíc prožila několik osobních tragédií, z nichž se zotavovala na soukromé klinice v Turíně. Ředitel kliniky Armando Ceratto se následně stal jejím manželem, mezitím ale stihla ještě krátkou romanci s hercem Amedeem Nazzarim, s nímž hrála ve filmu PŘÍBĚH CHUDÉHO MLADÉHO MUŽE (Romanzo di un giovane povero, 1942).

Podnikatelské aktivity Armanda Ceratta skončily po válce hospodářským úpadkem a manželé se pak usadili v Římě, Caterina mezitím porodila dceru Marinu. K další větší roli se dostala až v režii Riccarda Fredy s dramatem ZRADA (Il tradimento, 1951), kde hrála opět s Amedeem Nazzarim. Častěji začala hrát znovu až v šedesátých letech, i když už jen v menších rolích. Již zmíněný Federico Fellini ji poprvé obsadil do svého filmu 8 ½ (1963), v dalším snímku GIULIETTA A DUCHOVÉ (Giulietta degli spiriti, 1965) se objevila jako matka titulní hrdinky. Dostala příležitosti i v mezinárodních produkcích (HÁJILI JSME HRAD – Castle Keep, 1969), zvláštní místo v její filmografii zaujímá kontroverzní Pasoliniho počin SALÒ ANEB 120 DNÍ SODOMY (Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975), ke spolupráci ji přizval také Dino Risi (PRVNÍ LÁSKA – Primo amore, 1978).

Vedle dalších divadelních úspěchů především v operetním a muzikálovém žánru se Caterina Boratto bohatě začala uplatňovat také v televizi, kde svou popularitu navyšovala od šedesátých let účastí v seriálech i úspěšných adaptacích slavných literárních předloh, i u nás jsme ji mohli například vidět v seriálu VZDÁLENÉ VRCHOLKY HOR (The Far Pavilions, 1984). Ještě v 80. letech menšími rolemi přispěla do několika filmů, před filmovou kamerou stála naposledy v rámci americké komedie BYL JEDNOU JEDEN ZLOČIN (Once Upon a Crime, 1992), která se částečně natáčela v Itálii. V posledních letech žila Caterina Boratto v soukromí svého bytu v Římě, kde v roce 2009 od delegace evropských filmařů převzala Zlatou medaili za celoživotní přínos kinematografii. Zemřela 14. září 2010 ve věku 95 let.

Pavel "argenson" Vlach

Komentáře - zatím bez komentáře