Julien Carette

Herec Julien Carette pocházel z Paříže a v mládí vystřídal několik zaměstnání, byl kamelotem, účetním, rekvizitářem, pracoval i na železnici, díky svému malému vzrůstu se vyhnul vojenské službě a účasti v první světové válce. Díky práci v divadle pronikl do světa umění a měl tajnou touhou uplatnit se jako malíř. To se mu nepodařilo, stejně tak neobstál ve zkouškách na konzervatoř. Jako rekvizitář a nápověda v divadle se ale nakonec dostal k malým rolím na jevišti a začínal v Théâtre Odéon de Paris, ve dvacátých letech našel zázemí v Théâtre de Vieux Colombier.

Svůj typický pařížský přízvuk uplatnil Carette především po nástupu zvukového filmu a od počátku třicátých let točil několik filmů ročně, pozoruhodné, i když menší příležitosti dostával od nejslavnějších režisérů té doby. Z četnější spolupráce s Jeanem Renoirem připomeňme fimy jako VELKÁ ILUZE (La grande illusion, 1937), ČLOVĚK BESTIE (La bete humaine, 1938) nebo PRAVIDLA HRY (La règle du jeu, 1939), další větší příležitosti mu poskytli například René Guissart (DORA NELSON, 1935), častěji točil s Marcem Allégretem (VCHOD PRO UMĚLCE – Entrée des artistes, 1938). Jen výjimečně se Julien Carette dostal i k hlavní roli, titulní part nezaměstnaného herce odehrál v převlekové komedii GEORGES A GEORGETTE (Georges et Georgette, 1934), což byl ovšem film nepřesahující dobový průměr.

Kvůli značnému vytížení filmem musel Julien Carette omezovat práci v divadle, ve čtyřicátých letech se na jevišti prakticky přestal vyskytovat. Za války dostal velké role ve filmech SBOHEM, LEONARDE (Adieu, Léonard, 1943) nebo FROMONT A RISLER (Fromont et Risler, 1942), četnější spolupráci navázal s režisérem Claude Autant-Larou, s nímž se znal již z doby svých uměleckých začátků. Z jejich společných filmů vyniká černá komedie ČERVENÁ KRČMA (L´auberge rouge, 1951) nebo později historická veselohra AŤ ŽIJE JINDŘICH IV., AŤ ŽIJE LÁSKA (Vive le Henri IV, vive l´amour, 1960). Kromě toho nadále točil i s jinými významnými režiséry jako byli Marcel Carné (BRÁNY NOCI – Les portes de la nuit, 1947), Henri Verneuil (PAŘÍŽ, HOTEL PALACE – Paris, Palace Hôtel, 1956) nebo André Cayatte (DVOJSTRANNÉ ZRCADLO – Le miroir à deux faces, 1958).

Své poslední dva filmy natočil Julien Carette v roce 1964, pak musel na další uměleckou činnost rezignovat kvůli pokročilé osteoartróze. Tato choroba omezující jeho pohyblivost se mu nakonec stala osudnou, když usnul s hořící cigaretou a nemohl se dostal z dosahu ohně. Zemřel na následky těžkých popálenin 20. července 1966 ve věku 68 let.

Pavel "argenson" Vlach