Clément Duhour

Clément Duhour byl nejprve úspěšným sportovcem, po ukončení aktivní kariéry se jako mediálně známá osobnost prosadil v kulturním dění, v několika profesích pracoval i u filmu. Narodil se v malém městečku Anglet v jižní Francii na hranicích se Španělskem a od mládí se věnoval atletice. Ve vrhu koulí a diskem dosáhl značných úspěchů a v roce 1932 byl členem francouzského týmu na olympijských hrách v Los Angeles, o rok později se ve vrhu koulí stal mistrem Francie. Několik let se pak ještě sportu věnoval, ale počátkem čtyřicátých let se rozhodl svou známou tvář uplatnit ve zcela jiných oborech.

S orchestrem Raymonda Legranda začal zpívat a natočil několik úspěšných gramofonových desek, často vystupoval v rozhlase a brzy přišla i první filmová role v de Limurově komedii ZLATÝ VĚK (L'age d'or, 1942). I když se stal poměrně úspěšnou osobností pařížských jevišť i nahrávacích studií, nové možnosti se před ním otevřely až po sňatku s jednou z největších hvězd francouzského filmu Viviane Romance (1912-1991). Konec války a obvinění z kontaktů s Němci sice dočasně ohrozily kariéru této slavné herečky, brzy po roce 1945 se ale vrátila k velkým rolím ve filmu a několikrát vytvořila ústřední dvojici se svým manželem Clémentem Duhourem.

Poprvé spolu hráli v dramatu ženy odsouzené za vraždu CESTA Z VĚZENÍ (La route du bagne, 1945) režiséra Léona Mathota; tento film byl nejen solidním produktem těsně poválečné francouzské kinematografie, ale s bezmála třemi milióny diváků v kinech i výrazným komerčním triumfem. Clément Duhour a Viviane Romance pak znovu hráli ve filmu HNĚV BOHŮ (La colère des dieux, 1946), který ve Francii natočil český režisér Karel Lamač. Z dalších významných režisérů, kteří manželskou dvojici oslovili, připomeňme Henriho Calefa (DŮM POD MOŘEM - La maison sous la mer, 1948) nebo Georgese Lampina (VÁŠEŇ - Passion, 1951).

Jestliže manželství s Viviane Romance přinášelo Duhourovi velké herecké příležitosti, celkem logicky nabrala jeho kariéra opačný obrat poté, co se v roce 1952 rozvedli. Duhour ale dokázal zužitkovat kontakty, které ve světě filmu získal, a hned v roce 1952 se podílel na scénáři k hudebnímu filmu PAŘÍŽ STÁLE ZPÍVÁ (Paris chante toujours, 1952), v němž se objevila řada tehdy populárních zpěváků. Významnou spolupráci pak navázal s režisérem Sachou Guitrym a jako producent realizoval několik jeho historických velkofilmů padesátých let, v některých dostal i menší role. Jako maršál Ney se objevil ve filmu NAPOLEON (Napoléon, 1955), ve velkoryse pojaté mozaice KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conte, 1956) ztvárnil populárního pařížského kabaretiéra Aristide Bruanta.

Co se týče profese producenta, největším Duhourovým úspěchem byl dodnes slavný film ZEMĚ, ODKUD PŘICHÁZÍM (Le pays d'ou je viens; 1956) s Gilbertem Bécaudem v hlavní roli. Když v roce 1957 zemřel Sacha Guitry, Clément Duhour mu vzápětí vzdal hold zpracováním jeho starší předlohy ŽIVOT VE DVOU (La vie à deux, 1958). Tento film byl jeho režijním debutem, sám si jej také produkoval a především bohaté herecké obsazení s řadou slavných jmen zajistilo značný komerční úspěch v podobě více než dvou a půl miliónu diváků. Jako režisér pak Duhour realizoval ještě komedii MÁTE NĚCO K PROCLENÍ? (Vous n'avez rien a declarer?, 1959) natočenou podle starší osvědčené divadelní hry.

Po účasti na filmu CANDIDE ANEB OPTIMISMUS 20. STOLETÍ (Candide ou l'Optimisme au XXe siècle, 1960) odešel do soukromí a nadále se veřejně neangažoval. Clément Duhour zemřel 3. ledna 1983 ve věku 71 let.

Pavel "argenson" Vlach