Assia Noris

Italská éra tzv. filmů bílých telefonů naservírovala ve 30. a 40. letech dvacátého století divákům řadu krásných hereček, k největším hvězdám tehdy patřila Assia Noris, která paradoxně a na rozdíl od většiny svých kolegyň uzavřela svou zářivou kariéru hned s rokem 1945. Zatímco řada jejích vrstevnic nacházela - i když v menších rolích - uplatnění ve filmech ještě několik desetiletí, Assia Noris zmizela z očí veřejnosti hned po skončení války a během padesáti let jejího dalšího života v ústraní se na ni hodně zapomnělo.

Narodila se v ruském Petrohradě jako Anastasia von Gerzfeld, její otec byl německým důstojníkem, matka pocházela z Ukrajiny. Po bolševické revoluci v roce 1917 rodina emigrovala do Francie a později do Itálie, kde se Anastasia v roce 1929 provdala za italského šlechtice, hraběta Gastona d'Assia. Manželství nevydrželo dlouho, ale jméno Assia později přijala jako součást svého uměleckého pseudonymu. Vyhlídky početného exilu z Ruska nebyly vždy růžové a Assia se rozhodla pod vlivem své matky uplatnit půvaby v hereckých konkurzech. Její nevšední půvab zabral a přišla první nabídka od režiséra Maria Bonnarda k natočení filmu TŘI MUŽI VE FRAKU (Tre uomini in frack, 1932). Tato nenáročná veselohra byla pořízena ve francouzské a italské verzi a pod názvem SVĚT CHCE BÝTI KLAMÁN byla uvedena i v československých kinech.

S Mariem Bonnardem natočila Assia Noris i své další filmy ve francouzsko-italské koprodukci (SVATEBNÍ POCHOD - La marche nuptiale, 1934), ke spolupráci ji přizvali i další režiséři jménem Mario; byli to Mario Mattoli, Mario Soldati, nejčastěji ale Mario Camerini, s nímž natočila devět filmů. Právě ten z ní učinil oblíbenou hvězdu stříbrného plátna, když ji několikrát postavil před kameru ve dvojici s neméně populárním Vittoriem de Sicou (DÁM MILIÓN - Daro un milione, 1935; ALE TO NENÍ NIC VÁŽNÉHO - Ma non e una cosa seria, 1936; PAN MAX - Il signore Max, 1936). Vesměs šlo o nenáročné romantické komedie dokonale reprezentující dnes často zatracovaný styl tzv. bílých telefonů, který pracoval s neoriginálními schématy chudá dívka - bohatý muž nebo naopak, přičemž Vittorio de Sica se v nich nezřídka vydával za někoho jiného, aby se přesvědčil o pravé lásce prosté dívky.

V polovině třicátých let prožila Assia Noris krátký románek s Robertem Rossellinim, který byl tehdy ještě chudým střihačem a na svou pozoruhodnou kariéru režiséra si musel ještě počkat. V roce 1936 jej Assia proto opustila a putovala do náruče svého nejčastějšího chlebodárce Maria Cameriniho. Kromě Cameriniho ale točila i s jinými režiséry, připomeňme alespoň Goffreda Alessandriniho v jehož hudebním filmu ŽENA MEZI DVĚMA SVĚTY (Una donna tra due mondi, 1936) se setkala s českým houslovým virtuosem Vášou Příhodou nebo Righelliho komedii TI DVA (Quei due, 1935), v níž stála po boku bratrů de Filippových.

Z dalších Cameriniho filmů připomeňme romantickou komedii KRÁSNÁ ZLODĚJKA (Batticuore, 1939); tady hrála zlodějku, kterou její okolí považuje za baronku, a jejím partnerem tu byl anglický herec John Lodge. Trojroli jedné ženy v různých obdobích života pak ztvárnila po boku Gina Cerviho v melodramatu VALČÍK JEDNÉ NOCI (Una romantica avventura, 1939). Mezi kvalitnější Cameriniho počiny patřila komedie s kriminální zápletkou POPLACH V OBCHODNÍM DOMĚ (I grandi magazzini, 1939), kde opět vytvořila pár s Vittoriem de Sicou. Na počátku druhé světové války se Assia Noris díky svému napůl ruskému původu ocitla v nejistotě a v roce 1940 se za Cameriniho provdala.

Nutno dodat, že zpočátku nebyla Assia Noris nijak dobrou herečkou a své role zachraňovala hlavně půvabem, její popularitu přiživovala i netypická krása spíše severského typu, v Itálii nepříliš obvyklá. Zároveň ale přiznejme, že vzhledem k natáčení dvou až tří filmů ročně se časem vypracovala v obstojnou herečku, jíž režiséři svěřovali i dramatičtější úlohy. Uznání kritiky sklidila například v titulní roli Soldatiho filmu SKANDÁL S DOROU (Dora Nelson, 1940), zajímavou příležitostí byla i postava Máši v adaptaci Puškinovy povídky VÝSTŘEL (Un colpo di pistola, 1942) debutujícího režiséra Renata Castellaniho. Ostatně i sama Assia Noris byla přesycena nenáročnými jednoduchými postavami a výraznou dramatickou roli jí nakonec poskytl i Camerini ve filmu PŘÍBĚH LÁSKY (Una storia d'amore, 1942) prezentovaném na festivalu v Benátkách.

Přes slibný vývoj se během války její kariéra přibrzdila a v roce 1943 z nedostatku nabídek v Itálii zkusila štěstí v sousední Francii, kde hrála například hlavní ženský part v adaptaci osvědčené literární předlohy KAPITÁN FRACASSE (Le capitaine Fracasse, 1943). Útlum nabídek byl zapříčiněn i rozvodem s Mariem Camerinim v roce 1943. Mezi přáteli byla Assia Noris známá svými protifašistickými náladami, veřejnost ale naopak byla detailně informována o jejím osobním setkání s Hitlerem, který se ji snažil přesvědčit k angažmá u německé filmové společnosti UFA, ostatně mezi její největší ctitele patřil i italský fašistický diktátor Mussolini.

Přišel konec války a italská kinematografie učinila tlustou čáru za dosavadní érou přeslazených veseloher a melodramat. Zatímco například u nás nebo ve Francii byl konec kariéry řady hvězd zapříčiněn především politickými souvislostmi, v Itálii to byl nástup neorealismu, který skoncoval s hvězdnou slávou mnoha krásných žen. Assia Noris byla jednou z těch nejznámějších a nejvíce spojovaných s průměrnou předválečnou a válečnou produkcí a v roce 1945 pro ni herecká kariéra skončila. Pokusila se o divadlo, ale ani tady neuspěla. Mezitím se znovu dvakrát provdala, nejprve za britského úředníka Jacoba Pelstera a poté za bohatého klenotníka Tonyho Habiba, s nímž řadu let žila v Egyptě. Po dlouholeté odmlce ji před kamery přivedl režisér Carlo Lizzani s titulní rolí ve filmu CELESTINA (La Celestina P... R..., 1965), který byl ovšem propadákem. Assia Noris se cítila nepotřebná, zneuznaná a definitivně odešla do soukromí.

Assia Noris zemřela v San Remo 27. ledna 1998 krátce před svými 85. narozeninami. Její hvězdná sláva trvala dvanáct let a během této doby natočila třicet filmů.

Pavel "argenson" Vlach