Saro Urzì

Herec Saro Urzì byl oblíbeným představitelem venkovských italských typů, proslavila jej spolupráce s režisérem Pietrem Germim nebo série úspěšných komedií o Donu Camillovi, hrál také ve Francii, Německu nebo amerických filmech realizovaných v Evropě. Vlastním jménem se jmenoval Rosario Urzì a pocházel ze Sicílie, již v mládí ale odešel zkusit štěstí do Říma. Tady nejprve vystřídal několik zaměstnání, nakonec zakotvil v divadelních souborech mladých herců a koncem třicátých let se poprvé objevil ve filmu.

Jeho debutem byla bezejmenná role v hudebním filmu PREMIÉRA BUTTERFLY (Il sogno di Butterfly, 1939) režiséra Carmina Gallone, s nímž Urzì později točil ještě několikrát. Za druhé světové války se jeho filmografie začala rozrůstat o další menší role ve filmech různých žánrů. Z anonymity podružných epizod jej vyzdvihl až režisér Pietro Germi, který mu nabídl roli velitele venkovské policejní stanice ve filmu JMÉNEM ZÁKONA (Il nome della legge, 1949). Za tuto kreaci získal Urzì Stříbrnou stuhu pro nejlepšího herce ve vedlejší roli udělovanou Italským syndikátem filmových novinářů a v úspěšné spolupráci s Germim pokračoval i v dalších letech, připomeňme například roli podvodníka Ciccia v neorealistickém dramatu CESTA NADĚJE (Il cammino della speranza, 1950) nebo řidiče Gigiho jako přítele titulního hrdiny (kterého hrál sám Germi) v mezinárodně oceněném snímku TATÍNEK (Il ferroviere, 1956).

Další popularitu ve svých lidových typech získal Saro Urzì v postavě holiče Brusca, kterou hrál v pěti oblíbených komediích o Donu Camillovi, první z nich byl film MALÝ SVĚT DONA CAMILLA (Don Camillo, 1952), naposledy se v této úloze objevil ve filmu SOUDRUH DON CAMILLO (Il compagno Don Camillo, 1965). Mimoto si zahrál i v jedné části slavné trilogie o chlebu a lásce a jako divadelní principál Don Nicola se objevil ve filmu CHLÉB, LÁSKA A ŽÁRLIVOST (Pane, amore e gelosia, 1954). První zkušenosti s produkcí mimo Itálii získal s americkým filmem ĎÁBLA PŘEMÁHEJ (Beat the Devil, 1953), který se natáčel ve Španělsku (tady hrál kapitána SS). Větší i vedlejší role hrál v té době několikrát ročně, často to byl například dobrodružný žánr.

Dalším Urzìho triumfem byl film SVEDENÁ A OPUŠTĚNÁ (Sedotta e abbandonata, 1964), opět v režii Pietra Germiho. Tady hrál maloměstského podnikatele a autoritativního otce hlavní hrdinky (Stefania Sandrelli) a za svou roli získal opět Stříbrnou stuhu pro nejlepšího herce, byl oceněn i na festivalu v Cannes. I když již dříve točil ve Francii, právě úspěch v Cannes mu otevřel cestu k více francouzským filmům (SMOLAŘ - Le corniaud, 1964), v režii Claude Chabrola pak v Řecku natočil špionážní parodii KORINTSKÁ CESTA (La route corinthe, 1967). Počátkem 70. let hrál v několika dramatech s kriminálním pozadím, znovu se ale spojil i s Pietrem Germim, v jehož filmu ALFRÉDE, ALFRÉDE (Alfredo, Alfredo, 1972) byl opět otcem Stefanie Sandrelli. Nelze opomenout ani slavný Coppolův film KMOTR (The Godfather, 1972), i když tady se s dalšími italskými herci jen mihnul v malé roli.

Urzìho filmografii uzavírá snímek GIOVANNINO (1976), kde si opět zahrál otce hlavního hrdiny (Christian de Sica), pak se vrátil na rodnou Sicílii, kde dožil v soukromí. Saro Urzì zemřel na následky infarktu v San Giuseppe Vesuviano poblíž Neapole 2. listopadu 1979 ve věku 66 let. Zanechal po sobě devadesát filmových rolí.

Pavel "argenson" Vlach