Režisér
1956Film - Drama
1955
Film - Drama
Film - Drama
1954
Film - Drama
Film - Drama
Film - Drama
1953
Film - Thriller, Drama, Fantasy
Film - Drama
1952
Film - Drama
1951
Film - Drama
Film - Drama
1950
Film - Drama
1949
Film - Drama
1948
Film - Drama
1947
Film - Drama
1946
Utamaro o meguru gonin no onna
Film - Drama
Film - Drama
1945
Film - Drama
Film - Drama
1944
Film - Drama
Film
1941
Film - Drama, Akční
Film - Drama
1940
Film
1939
Film - Drama
1938
Film
Film
1937
Film
1936
Film - Drama
Film - Drama
1935
Film - Drama
Film - Drama
Film - Drama
Film - Drama
1934
Film - Historický
Film
Film
1933
Film
Film - Drama
1932
Film
1931
1930
Film
Film
1929
Film - Krátkometrážní, Drama
Film - Drama, Romantický
1928
Film
Film
1927
Film
Film
1926
Film - Horor, Drama, Romantický
Film
Film
Film
Film - Komedie
1925
Film
Film - Drama
Film
Film - Drama
Film - Krátkometrážní
Film
1924
Film
Film - Romantický
Film - Drama
Film
Film
Film
Film
Film
1923
Film
Film
Film
Film
Film
Film
Film
Film
Scenárista
1973Seriál
1952
Film - Drama
1940
Film
1937
Film
1936
Film - Drama
1934
Film - Historický
1933
Film
1929
Film - Drama, Romantický
1928
Film
1926
Film
Film - Komedie
1923
Film
Film
Film
Film
Film
Film
Producent
1952Film - Drama
Střihač
1926Kendži Mizoguči, významný japonský režisér a scénárista, se narodil v Tokiu jako jedno ze tří dětí tesaře. Rodina žila v umírněných středostavovských poměrech až do doby, než se otec za Rusko-japonské války (1904-1905) rozhodl vsadit na prodej vojenských pršiplášťů. Válka však skončila příliš brzy na to, aby se vložené investice vrátily; rodina se ocitla na pokraji bídy a byla nucena dát jeho starší sestru k adopci a přestěhovat se z Honga do Asakusy, tokijské zábavní čtvrti. Adoptivní rodina časem prodala sestru za gejšu, což byla událost, která Mizogučiho pohled na život hluboce poznamenala. Dalším určujícím faktorem bylo otcovo surové zacházení s matkou a sestrou - po zbytek života k němu cítil odpor.
Ve třinácti Mizoguči ukončil školu kvůli práci, studoval grafiku na ”Institutu Aohaši”a jeho prvním zaměstnáním byl reklamní návrhář v Kóbe (1913). V roce 1915 mu umírá matka, sestra otce dává do domova důchodců a jeho spolu s bratrem bere k sobě do Tokia. V roce 1920 zde Mizoguči začíná s herectvím a seznamuje se s tokijským filmovým průmyslem; po Velkém zemětřesení Kantó (1923, 140 tisíc obětí) se přesunul k zábavní společnosti ”Nikkatsu” (nejstarší větší japonské filmové studio) v Kjótu, stává se plnohodnotným režisérem a točí svůj první film, AI NI YOMIGAERU HI (Vzkříšení lásky, 1923). Pracuje zde až do skandálu, po kterém je dočasně propuštěn: Yuriko Ičijo, se kterou tehdy žil, mu přejela po zádech břitvou.
Mizogučiho raná díla byla průzkumnická, šlo zejména o žánrové záležitosti O'Neilla, Tolstého a remaky německého expresionismu. Točil rychle, film měl často hotový během týdnů – do konce 30. let jich měl na svém kontě přes padesát - většina z nich je dnes už ale ztracena. Několik z Mizogučiho pozdějších prací patří mezi tzv. “keiko eiga” nebo-li "tendenční filmy", ve kterých poprvé odhaloval svoje socialistické názory a formoval pro něj typické zaujetí tradičními předsudky. Později v životě Mizoguči tvrdil, že jeho skutečná režisérská kariéra se datuje uvedením snímků GION NO SHIMAI (Sestry z Gionu, 1936) a NANIWA EREJI (Naniwská elegije, 1936).
Uprostřed tvůrčího období začal byl oslavován jako režisér "nového realismu": byly to sociální dokumenty o Japonsku, které procházelo proměnou od feudalismu k modernismu. ZANGIKU MONOGATARI (Povídka o posledních chryzantémách, 1939) získalo, stejně jako dva výše jmenované filmy, cenu Ministerstva pro výchovu; film zkoumá druhořadé postavení ženy v převážně mužsky orientované společnosti. Ve stejné době Mizoguči také rozvinul svůj slavný filmařský přístup "jedna scéna-jeden záběr". Na Mizogučiho tak častých širokoúhlých záběrech měl výrazný podíl jeho pečlivý a spolehlivý filmový architekt, Hiroši Mizutani. Za války byl Mizoguči nadšeným přívržencem japonského fašistického režimu a vedl propagandistickou filmovou sekci císařské vlády.
Ačkoli byl, stejně jako jeho krajan Yasujiro Ozu, považován u japonského publika za staromódního, pro Západ byl znovuobjeven částečně také díky kritikům z vlivného filmového periodika ”Cahiers du cinéma” (založeno 1951 André Bazinem), jako byl Jacques Rivette. Po období inspirovaném bojem za volební právo japonských žen, které zrodilo radikální snímky jako JOSEI NO SHORI (Vítězství žen, 1946) a WAGA KOI WA MOENU (Má láska spaluje, 1949), se Mizoguči zaměřil na ”jidai-geki” – dramata vycházející z japonského folkóru respektive určitého dějinného období - která vytvářel za pomoci svého dlouholetého scénáristy a spolupracovníka Yošikaty Yody. Do této série prací patří i ŽIVOT MILOSTNICE O´HARU (1952), který mu získal mezinárodní uznání a který pokládá za svůj nejlepší film a POVÍDKY O BLEDÉ LUNĚ PO DEŠTI (1953), který byl na Benátském filmovém festivale oceněn Stříbrným lvem.
SPRÁVCE SANŠO (1954) si vzal námět z feudálního Japonska a přepracoval ho na konfuciánský mravoučný příběh. Natočil desítky filmů (hodně raných je dnes už ztraceno), ale pouze dva v barvě: SHIN HEIKE MONOGATARI (Povídky o klanu Taira, 1955) a YOKIHI (Princezna Yang Kwei-Fei, 1955). Mizoguči zemřel poměrně brzy, v 58 letech v Kjótu na leukémii. V té době už byl, spolu s Yasujirem Ozuandem a Akirou Kurosawou, považován za jednoho ze tří mistrů japonské kinematografie. V roce 1975 o něm Kaneto Šindo natočil dokument, “Kendži Mizoguči: Život filmového režiséra.”
Mizogučiho filmy oslavují ženství. Bývá nazýván prvním velkým ”feministickým režisérem”, i když dnešní divák může namítat, že jeho pojetí neodpovídá moderním představám o feminismu. Odmítal ušlápnuté a utlačované japonské ženy. Ukazoval, že vztah mezi mužem a ženou, může nabýt mnohem větší ušlechtilosti. Řada jeho filmů se zaobírá postavením gejši, ale jeho protagonistky mohly pocházet odkudkoli: prostitutky, dělnice, pouliční aktivistky, ženy z domácnosti i feudální princezny.
Jeho snímky nás odkazují k japonskému umění. Měl rád dlouhé záběry a bohaté barvité mizanscény, zřídka využíval ”západní” záběr z blízka; typická scéna zabrala několik minut, a kladla nároky na světlo a rozmístění - podobně jako v dílech Josefa von Sternberga. Formalizovaná krása je zde vyvážena vtažením diváka prostřednictvím námětu zručně vybízejícímu k sympatiím s hlavními postavami; jeho vrcholná díla mají současně vyjímečně silný emocionální náboj.
Mizogučiho posedlost po opakování je proslulá – pro řadu svých hereček se mohl lehce stát noční můrou. V dlouhých záběrech prakticky nebyl prostor pro chybu: kolují historky o tom, jak některé záběry nechal opakovat téměř stokrát. Kinuyo Tanaka, zavedená Mizogučiho herečka, jednou spočetla, že po ní v rámci příprav na roli vyžadoval přečíst celou knihovnu. Mizoguči ovlinil mimojiné Marcela L'Herbiera, Josefa von Sternberga, Williama Wylera a Johna Forda.