Florence Blot

Francouzská herečka Florence Blot se před kameru dostala až po čtyřicítce, poté odehrála ve filmu a televizi přes šedesát vedlejších rolí, u nás jsme ji mohli zaznamenat v řadě menších postav v mezinárodně úspěšných komediích 60. a 70. let dvacátého století. Pocházela z Paříže, její vlastní jméno bylo Marguerite Digneffe. O jejích začátcích toho není příliš známo, všechny dostupné zdroje datují její první profesionální angažmá v divadlech až do doby po druhé světové válce, kdy jí bylo již přes třicet let.

Jako divadelní herečka vystřídala několik pařížských scén, počátkem padesátých let se stala členkou divadelní společnosti Hussenot-Grénier, s níž potom hrála bezmála dvacet let, často například v divadle Théâtre Marigny. Zároveň přišly i první nabídky od filmu a připomeňme, že již ve své první epizodní roli v životopisném titulu KNOCK (1951) se setkala s Louisem de Funèsem, s nímž později pracovala ještě několikrát, z padesátých let připomeňme například komedii DĚTI NA ROZDÁVÁNÍ (Bébés a gogo, 1954). Mezitím ji ke spolupráci častěji přizval například Guy-André Lefranc, Pierre Chevalier, ale také slavný Henri Verneuil (MAXIME, 1958).

Za zmínku stojí četnější spolupráce s tehdy populárním komikem Darry Cowlem, s nímž poprvé točila komedii RODINNÝ PŘÍTEL (L’ami de la famille, 1956) a později spolu hráli v sedmi dalších filmech. Většinu z nich natočil režisér Jean Girault, který si Florence Blot oblíbil obsazovat do rolí typu pavlačové drbny; jejím oborem se na přelomu 50. a 60. let staly postavy domovnic, hašteřivých sousedek nebo hádavých tetiček. Jestliže před kamerou se Florence Blot prezentovala převážně v nenáročných komerčních filmech, na jevišti nadále účinkovala ve významných počinech typu Dürrenmattovy hry Návštěva staré dámy (Théâtre Marigny, 1957) nebo Ionescovy hry Nenajatý vrah (Théâtre Récamier, 1959).

Z její další spolupráce s Louisem de Funèsem připomeňme film FANTOMAS SE ZLOBÍ (Fantomas se dechaine, 1965), kde se objevila jako žena, která se marně snaží proniknout ve vlaku na toaletu, větší příležitosti ale dostala jako uklízečka v kriminální komedii JAK VYKRÁST BANKU (Faites sauter la banque, 1963) nebo v úloze realitní makléřky Cramuselové ve filmu JO (1971), který byl zároveň poslední společnou prací s Jeanem Giraultem. Menší role jí poskytli i další zavedení tvůrci komediálního žánru, v režii Clauda Zidiho se mihla jako zákaznice ve filmu VELKÝ BAZAR (Le grand bazar, 1973), v Lamoureuxově válečné veselohře KAM SE PODĚLA SEDMÁ ROTA? (Mais ou est donc passée la septième compagnie?, 1973) ztvárnila menší roli lékařky.

Kromě divadla a filmu navázala spolupráci i s televizí, v šedesátých letech hrála v osmi dílech populárního detektivního seriálu POSLEDNÍCH PĚT MINUT (Les cinq dernières minutes), později na sebe výjimečně oblékla i historický kostým (seriál JOSEPH BALSAMO, 1973), několikrát účinkovala také v cyklu divadelních adaptací V DIVADLE DNES VEČER (Au théâtre ce soir, 1968-1978). Před televizní kamerou se výrazně zviditelnila také díky reklamě na čistící prostředek Paic Citron, která byla vysílána řadu let.

Práci v divadle zakončila komedií Pan Perrichon na cestách, kterou v roce 1979 uvedlo Théâtre des Célestins, později ale ještě několikrát hrála v televizi i filmu, objevila se například v kriminálce SOKOL (Le faucon, 1985). Poslední léta života strávila v soukromí; v městečku Saint-Maurice nedaleko od Paříže zemřela v úplném zapomnění 9. října 1994 ve věku 82 let.

Pavel "argenson" Vlach