Nerio Bernardi

Charismatický elegán s hlubokým hlasem Nerio Bernardi natočil více než 200 filmů, a i když nikdy nehrál hlavní roli, díky početné participaci na desítkách filmů různých žánrů zůstává jeho jméno v Itálii dobře známé. Pocházel ze starobylého města Bologna a ve svých začátcích neměl úplně jasno, co by chtěl dělat, vystřídal studium matematiky a medicíny, poté získal hudební průpravu a nakonec po první světové válce začal hrát divadlo.

Začínal v Římě v divadle Teatro degli Italiani, poté vystřídal řadu angažmá v různých společnostech a hrál po boku nejslavnějších osobností italského divadla jako byla Tatiana Pavlova, Olga Solbelli nebo později po druhé světové válce Ave Ninchi. Již od roku 1918 točil také filmy, často spolupracoval s průkopníkem němé éry italské kinematografie režisérem Mariem Caserinim, zmínku si zaslouží životopisný titul NERO (1922) kanadského režiséra J. Gordona Edwardse natočený v Itálii, v němž Bernardi měl velkou roli. Koncem dvacátých let se ve společnosti Marie Melato dostal k velkým divadelním rolím, za zmínku stojí i shakespearovský repertoár, v němž hrál pod vedením slavného režiséra Maxe Reinhardta (Sen noci svatojánské, 1933; Kupec benátský, 1935).

V polovině třicátých let se Nerio Bernardi vrátil i k práci ve filmu, v roli hraběte Confalonieriho byl manželem titulní hrdinky (Marta Abba) v historickém dramatu TERESA CONFALONIERI (1937), zmínku si zaslouží i dobrodružný film ČERNÝ KORZÁR (Il corsaro nero, 1937), který byl tehdy uveden i v Československu (Bernardi zde hrál velkou roli guvernéra v Maracaibu). I když se objevoval ve filmech různých žánrů, historické a životopisné snímky začaly v jeho filmografii převažovat. Hrál například vynálezce Alexandra Grahama Bella ve filmu ANTONIO MEUCCI (1940) nebo knížete d’Este v životopisném snímku LUCRECIA BORGIA (1940). Připomeňme ale i detektivku U ČERNÉHO PANTERA (La pantera nera, 1942), která byla opět uvedena i u nás.

Koncem války s dalšími herci i režiséry odešel z bezpečnostních důvodů do Španělska. Zatímco někteří kolegové se tu uplatnili i ve filmech, Bernardi se věnoval pouze dabingu a před kameru se dostal znovu až po roce 1945 po návratu do Itálie. V poválečném období zůstával velmi vytíženým představitelem vedlejších rolí. Znovu to byly historické filmy, ale i úspěšné komedie s populárním komikem Totò, u nás jsme jej mohli vidět také v několika francouzských filmech (FANFÁN TULIPÁN – Fanfan la Tulipe, 1952; TEREZA RAQUINOVÁ – Thérèse Raquin, 1953). Své bohaté zkušenosti mezitím zúročil i jako pedagog a od roku 1952 vyučoval herectví na Akademii dramatických umění v Římě.

Během padesátých let se Nerio Bernardi stal jednou z vyhledávaných osobností pro žánr sandálu a meče, připomeňme alespoň některé, v nichž na sebe vzal podobu skutečných i mýtických osobností. Byl například mykénským králem Agamemnonem (TROJSKÁ VÁLKA – La guerra di Troia, 1961) nebo básníkem Ciceronem (CAESAR DOBYVATEL – Giulio Cesare, il conquistatore delle Gallie, 1962). Znovu dostával příležitosti i v adaptacích literárních děl a titulech z novější historie, ve filmu VANINA VANINI (1961) se například objevil jako kardinál Savelli. Z jeho participace na zásadních dílech přelomu 50. a 60. let připomeňme postavu advokáta Villaniho filmu SVĚDEK, KTERÝ NEPROMLUVIL (La lunga notte dell’43, 1960), mihnul se i ve slavném filmu V PLNÉM SLUNCI (Plein soleil, 1960).

Své poslední výstupy před filmovou kamerou spojil Nerio Bernardi s tvůrcem dobrodružného žánru Luigim Capuanem, který mu opět v dobrodružných filmech, mytologických příbězích i westernech svěřoval středně velké role (ZORRO A TŘI MUŠKETÝŘI – Zorro e i tre moschettieri, 1963; POMSTA GLADIÁTORŮ – La vendetta dei gladiatori, 1964; BÁJEČNÝ TEXASAN – Il magnifico Texano, 1967). Úplně naposledy stál Bernardi před kamerou jako markýz Belmonte v televizním seriálu DOBRODRUŽSTVÍ ARSENA LUPINA (Arsène Lupin, 1971).

Nerio Bernardi zemřel v Římě 12. ledna 1971 ve věku 71 let.

Pavel "argenson" Vlach