Max Montavon

Francouzský herec Max Montavon má na svém kontě bezmála 130 vedlejších rolí ve filmu, často účinkoval také v televizi. Z jeho soukromí je zajímavá informace o blízkém přátelském vztahu s Louisem de Funèsem, ostatně právě z Funèsových filmů jej mohou znát i čeští diváci. Max, celým jménem Max Louis André Justin Montavon, se sice narodil ve Vincennes nedaleko od Paříže, dětství ale strávil ve Švýcarsku, kde jeho otec pracoval jako klenotník.

Po návratu do Francie se Max Montavon přihlásil na konzervatoř, kde studoval herectví, na radu zpěváka a herce Luciena Jeunesse začal vystupovat v pařížských kabaretech. Koncem čtyřicátých let přišly i první nabídky od filmu a Montavonovy první vstupy před kamerou jsou spojeny s filmy André Hunebella MILIONÁŘI NA JEDEN DEN (Millionaires d’un jour, 1949) nebo DEJTE SI POZOR NA BLONDÝNKY (Méfiez-vous de blondes, 1950). Ve filmech dalších režisérů pak hrál řadu menších rolí, často bezejmenných, později se ale začal objevovat například jako číšník, barman, kadeřník a v dalších profesích, mezitím učinil i první zkušenost s televizí, když se objevil v jednom z prvních dílů legendárního detektivního seriálu POSLEDNÍCH PĚT MINUT (Les cinq dernières minutes, 1958).

K osudovému setkání s již zmíněným Louisem de Funèsem došlo při natáčení komedie NEVÍDÁNO, NESLÝCHÁNO (Ni vu, ni connu, 1957), kde Montavon hrál vězně. I když Max Montavon nikdy nedosáhl věhlavu Funèsových pozdějších častých hereckých kolegů jako byli Michel Galabru nebo Claude Gensac, v osobní rovině se stal jedním z jeho nejbližšich přátel, často si telefonovali a u de Funèsových byl vždy vítaným hostem. V této době se Montavon od kabaretních výstupů dostal i k divadelnímu herectví, počátkem šedesátých let vystupoval především na scéně Théâtre de l’Ambigu, popularitu mu přineslo také účinkování v oblíbené hře Dáma od Maxima (Théâtre du Palais Royal, 1965).

Teprve na přelomu 50. a 60. let začala Montavonova participace ve filmu nabírat na obrátkách, točil několik titulů ročně, často opět jen malé role, střídal dávno zapomenuté snímky s dodnes známými filmy. Připomeňme alespoň úlohu notáře v dobrodružném historickém filmu ŽELEZNÁ MASKA (Le masque de fer, 1962), v roli majordoma jej můžeme zaznamenat ve filmu FIFI PÍRKO (Fifi la plume, 1965). Především ale nutno přiznat, že Montavonovi značně prospěl blízký vztah k de Funèsovi, což mu umožnilo objevit se v menších rolích v řadě dobře známých filmů. Ať již to byly další filmy s André Hunebellem (FANTOMAS SE ZLOBÍ – Fantômas se dechaine, 1965; FANTOMAS KONTRA SCOTLAND YARD – Fantômas contre Scotland Yard, 1966) nebo spolupráce s dalšími režiséry; jako houslista se mihnul v komedii GRAND RESTAURANT PANA SEPTIMA (Le grand restaurant, 1966), v další mimořádně úspěšné veselohře SENZAČNÍ PRÁZDNINY (Les grandes vacances, 1967) se objevil jako profesor Morizot. V kratičké sekvenci nahého muže v převlékací kabině jej můžeme zaznamenat i ve filmu TONOUCÍ SE STÉBLA CHYTÁ (Le petit baigneur, 1968).

I v sedmdesátých letech zůstával Max Montavon vytíženým hercem pro vedlejší role, u nás jsme jej mohli vidět ve společnosti populární skupiny Les Charlots v mušketýrských parodiích ČTYŘI SLUHOVÉ A ČTYŘI MUŠKETÝŘI (Les quatre Charlots mousquetaires, 1974) a ČTYŘI SLUHOVÉ A KARDINÁL (À nous quatre Cardinal!, 1974; oba filmy opět v režii André Hunebella). Jestliže ani poslední Hunebellovy práce nenabízely vyšší umělecké kvality, nutno dodat, že Max Montavon se v následujích letech musel spokojovat s hereckými úkoly ve filmech podprůměrných kvalit, jaké se mu nabízely po boku komiků Paula Préboista nebo u nás prakticky neznámého Sima, režiséři si jej oblíbili obsazovat mimo jiné do úsměvných rolí homosexuálů. Závěr Montavonovy účasti ve francouzské kinematografii se nese opět ve spolupráci s Louisem de Funèsem (LAKOMEC – L’avare, 1980; ZELŇAČKA – La soupe aux choux, 1981), definitivní tečkou za jeho hereckou dráhou je postava lékárníka v komedii ČETNÍK A ČETNICE (Le gendarme et les gendarmettes, 1982).

Max Montavon zemřel následkem astmatického záchvatu 22. září 1982 ve věku 56 let.

Pavel "argenson" Vlach