Pavel Haas

„Ať doba dobrá nebo zlá, na rtech měj stále smích...“ (Pavel Haas)

Československý hudební skladatel Pavel Haas pocházel z  brněnské rodiny židovského původu. Maminka Olga rozená Epsteinová dcera úředníka paroplavební společnosti, pocházela z ukrajinské Oděsy, otec Zikmund byl obchodníkem s obuví. Se svým o dva roky mladším bratrem, významným českým prvorepublikovým hercem Hugo Haasem jej pojilo velké umělecké nadání, ten však měl více štěstí, neboť se mu narozdíl od Pavla podařilo v roce 1939 z okupovaného Československa na poslední chvíli utéct, čímž si zřejmě zachránil život. Ale nepředbíhejme.

K hudbě tíhnul Pavel Haas již od dětství. O první skladbičku se pokusil asi jako třináctiletý. O tři roky později se rozhodl věnovat hudbě naplno. Po 4. ročníku studia na reálném gymnáziu přešel na hudební školu Besedy brněnské, kde se věnoval harmonii, kontrapunktu, dějinám hudby a estetice. V letech 1918–19 napsal cyklus „Šest písní v lidovém tónu“, jenž dostal opusové číslo 1.

Na podzim roku 1919 byl přijat do 3. ročníku brněnské konzervatoře, v jejímž čele stál tehdy Leoš Janáček. Právě ten jej ještě utvrdil jeho zájmu o lidovou hudbu, která se pak stala trvalou inspirací jeho tvorby. Na studium u Janáčka (nejen na konzervatoři, ale i později v letech 1920–1922 na Janáčkově mistrovské škole) vzpomíná Pavel Haas takto: „Dnes zničil hustými čarami svízelnou práci mladého postrašeného mozku a příště rozzuřil se vášnivě nad vlastními hieroglyfy. [...] Mistr nepochválil téměř nikdy. Buď odsoudil, nebo mlčel.“

Po dokončení studia, které zakončil  zkomponováním smyčcového kvarteta č. 1, op. 3 dělal Haas nejen korepetitora, soukromě vyučoval a coby hudební referent přispíval do Národních listů a Národních novin, ale dokonce i vypomáhal otci v obchodě. Na samotné komponování mu tak při civilním zaměstnání zbývalo jen málo času. Přesto v té sobě vznikla zajímavá díla jako např. smyčcový kvartet „Z Opičích hor“, k jehož napsání jej inspiroval letní pobyt na Českomoravské vrchovině (Pozn.: „Opičí hory“ byla tato krajina nazývána v brněnském žargonu). Z tohoto období je i „Dechový kvintet“, „Žalm 29“ (komponovaný po smrti L. Janáčka) či „Klavírní suita“.

Jakýmsi vrcholem Haasovy tvorby je pak jediná dokončená opera „Šarlatán“, jejíž předlohou se stal román Josefa Wincklera „Doktor Eisenbart“. Na otázku vzniku této opery odpovídá sám její autor v roce 1938 v rozhovoru pro Moravské slovo takto:  „Myšlenkou napsati operu, zabýval jsem se již dávno. Ale až v roce 1934 dostal se mi do rukou námět, který mě silně upoutal. Pojednává o potulném životě lékaře-šarlatána ze XVII. století. Libreto napsal jsem si sám a v polovici roku 1937 byla opera v partituře dokončena. Pestrý námět děje, dále lákavé prostředí v němž se děj odehrává, komika i dramatičnost – to vše mne tak zaujalo, že jsem se s chutí a radostí pustil do práce.“

Za toto dílo, které je jakousi obdobou středověkého Mastičkáře, v němž však lze spatřovat i temnější podtón zápasu mezi dobrem a zlem, obdržel Pavel Haas cenu Smetanovi nadace. Dvakrát odložená premiéra proběhla 2. dubna 1938 v brněnském Zemském divadle, na další jevištní provedení si však tato opera počkala až na festival v irském Wexfordu v roce 1998 (v Praze byl Šarlatán uveden o rok dříve, ovšem pouze koncertně).

Ještě v dobách relativně klidných (1933) se Pavel Haas umělecky sešel se svým bratrem Hugem a to při tvorbě hudbu k filmu Martina FričeŽivot je pes, v němž si jeho bratr zahrál titulní mladého hudebního skladatele Viktora Honzla. Pak však do života obou bratrů (v mezidobí se Pavel ještě stihl v roce 1935 oženit se Soňou Jakobsonovou) vstoupily, jak již bylo řečeno, kruté a nelítostné dějiny. Naposledy veřejně zazněla hudba Pavla Haase v rozhlase 28. ledna 1939 (pásmo lidových písní Od večera do rána).

Po okupaci země nacisty se neúspěšně pokusil o emigraci, ale nevyšel ani pokus ucházet se o místo na nově otevřené konzervatoři v Teheránu, ani snahy o získání vstupních víz do SSSR, USA a Velké Británie. Haas však ani v těchto těžkých časech nepřestal komponovat, o čemž svědčí „Suita pro hoboj a klavír“ (1939) s citací Svatováclavského chorálu a písně „Ktož jsú Boží bojovníci“, jež má vyjadřovat nenávist a odpor k okupantům, obavu z osudu národa i svého vlastního, ale snad i určitou naději na šťastný konec. Tomu však již nic nenasvědčovalo.

Na podzim 1939 byla jeho ženě Soně zakázána lékařská praxe a Haase opustili žáci. Vzhledem k tomu, že Soňa byla ruská Židovka, ovšem pravoslavného vyznání, a o jejím židovském původu se tak nic nevědělo (doklady neexistovaly), byla zde naděje na záchranu alespoň pro ni i jejich dcerku Olgu (stejně jako syna Huga Haase). V dubnu 1940 byli manželé Pavel a Soňa Haasovi rozloučeni. Zpočátku ještě mohli bydlet spolu, později se snažili scházet alespoň potají. 2. prosince 1941 pak byl Pavel Haas deportován do Terezína.

I ve zdejších těžkých podmínkách se snažil komponovat a spolu s ostatními umělci, (např. pěvec Karel Bergmana, skladatel Hans Krása a dirigent Karel Ančerl) se podílet na kulturním životě v táboře. Vytvořil zde čtyři písně na slova čínské poezie, mužský sbor Al s´fod – „Nenaříkej“ a především pak „Studii pro smyčce“, premiérovanou v září 1944 v rámci natáčení filmu Kurta Gerrona. Ten se měl stát svědectvím „skvělého zacházení“ s Židy ve Třetí říši. V Terezíně pojilo Haase mj. i přátelství s brněnským klavíristou Bernardem Kaffem, pro něhož zde složil Partitu ve starém slohu a Variace pro klavír a smyčcový orchestr.

Do Osvětimi byl Pavel Haas (stejně jako jeho přítel Kaff) poslán transportem z 15. října 1944. O dva dny později jej (i jeho přítele) čekala smrt v plynové komoře. Jelikož byl Pavel Haas celým svým životem i tvorbou úzce spjat s Brnem, je po něm  dnes ve zdejší čtvrti Žabovřesky pojmenována ulice. Pamětní deska na domě v Biskupské ulici číslo 8 pak připomíná místo, kde v Brně žil. V únoru 2001 bylo Pavlu  Haasovi Zastupitelstvem města Brna uděleno čestné občanství města Brna in memoriam.

Honza "HonzaBez" Bezděkovský