Jevgenij Matvejev

Jevgenij Semjenovič Matvejev se narodil 8. března 1922 ve vsi Novoukrainka v dnešním Skadovském rajónu Chersonské oblasti. Jeho dětství nebylo příliš radostné, otec záhy opustil rodinu a jeho matce, která se ocitla bez prostředků, nezbylo, než se vrátit do rodné vsi. Tam na ni ovšem za to, že měla dítě bez rodičovského požehnání, čekaly jen ústrky a pohrdání. Silná žena se s přístupem svého okolí musela vypořádat, i tak však Jevgenij ve vzpomínkách na dětství vídal svou matku nešťastnou a plačící. Jevgenij sám musel od útlého dětství pracovat. Vozil vodu na pole oráčům, paběrkoval po sklizních, vodil koně, zkrátka dělal vše, co venkovský chlapec mohl dělat, aby si přivydělal nějakou tu kopějku. Ve volném čase hrál venkovanům na balalajku. Ačkoliv tenkrát netušil, že existuje něco jako herci, dají se tato jeho vystoupení považovat za jeho první herecké kroky a možná právě tehdy, když svou hrou bavil sousedy, začalo v něm zrát přání, že právě něčím takovým by se v budoucnu chtěl živit.

Později se s matkou přestěhoval do města, kde se poprvé setkal se světem divadla. Po škole vždy šel do divadelního studia; později se stal statistou v souboru Chersonského divadla. Nikdy se nedozvíme, jak by se vyvíjel Jevgenijův osud, pokud by v roce 1940 do města nezavítal znamenitý herec Nikolaj Čerkasov. Při svém hostování v Chersonském divadle si všiml několika mladých herců a poradil jim, aby se vydali do Kyjeva a k režisérovi Alexandru Dovženkovi. V Kyjevě byl přijat do herecké školy při filmovém studiu. Jeho studium však bylo přerušeno Velkou vlasteneckou válkou. Na frontu narukoval v roce 1944, hned poté, co v hodnosti poručíka absolvoval Ťumenské pěchotní učiliště. Po skončení války Marvejev setrval ještě rok v Ťumenském učilišti, kde vedl ochotnický soubor. Právě díky této činnosti se seznámil se svou budoucí ženou Lidou. Jejich vztah byl velmi romantický, jejich děti Andrej a Světlana vzpomínají, že mezi rodiči nikdy nepoznali nějaké rozpory či hádky. Po demobilizaci v roce 1946 se Matvejev stal na dva roky hercem Ťumenského dramatické divadla, poté obdržel pozvání do novosibiřského divadla Červená fakule, Jevgenij se rozmýšlel dlouho a rozhodl se jenom díky své budoucí ženě. Na scéně Červené fakule ztvárnil mnoho krásných rolí, za dobu svého angažmá, které trvalo do roku 1952, se stal jedním z čelních herců divadla; jako herec získal velkou popularitu místních diváků. Není se tedy co divit, že talentovaný herec byl pozván do angažmá do Moskvy do známého Malého divadla.

Matvejev debutoval ve filmu až poměrně starý, když dosáhl Kristových let, jeho první role byla pouze epizodní ve filmu MARININ OSUD (1953), první jeho významnou rolí a opravdovou filmovou premiérou byla role Sergeje Sudbinina ve filmovém muzikálu Andreje Frolova SEZNÁMENÍ (1955). Dnes si tento film málokdo pamatuje, tehdy to byl ale filmový šlágr, za kterým do kina táhly zástupy diváků. Po úspěchu tohoto filmu se na Jevgenije obrátil zájem režisérů, kteří herci nabízeli role ve svých filmech. Po rolích v méně významných filmech CESTA (1955) a PÁTRAČI (1956). Po těchto filmech přišel i první velký úspěch rolí ve filmu DŮM, VE KTERÉM ŽIJI (1958), kde hrál hlavní roli Kosti. Film získal první cenu na Všesovětském filmovém festivalu a v anketě časopisu Sovětská kultura obsadil páté místo. Ještě před skončením natáčení tohoto filmu byl Matvejev obsazen do filmu Alexandra Ivanova ROZRUŠENÁ ZEMĚ (1959), podle známého stejnojmenného Šolochovova románu. O roli se ucházelo víc než padesát herců, výběr režiséra, který roli přiřkl právě Matvejevovi se ukázal šťastným. Ztvárněním role Makara Nagulého si získal srdce filmových diváků. Ve všech filmech na počátku své filmové kariéry hrál Matvejev muže z lidu, neuhlazené, přímočaré, drsné; když byl obsazen do role knížete Něchljudova ve filmu VZKŘÍŠENÍ (1960) podle románu Lva Tolstého, vyvolalo to všeobecný zmatek a to nejen mezi diváky, ale i u herce samotného. Herec k roli přistoupil zodpovědně, chopil se výzvy, která mu byla nabídnuta, četl deníky Lva Tolstého, navštívil Jasnou Poljanu a pomalu se ponořoval do role. Na plátně potom přesvědčil diváky o tom, že je kníže Něchljudov. Přesvědčivost, s níž ztvárnil tuto roli, přesvědčila všechny skeptiky o jeho mnohostranném talentu. Matvejev na svůj úspěch navázal dalšími rolemi, z nichž nejvýznamnější byla role ve filmu RODNÁ KREV (1963). Matvejev se stal miláčkem především ženského publika, filmové studio bylo prakticky zavalené dopisy. Film získal ocenění na filmových festivalech v Mar del Plata a Buenos Aires a na Všesovětském filmovém festivalu v Leningradu.

Na samém vrcholu popularity Jevgenije Matvejeva potkalo neštěstí; v roce 1965 vyjel s dalšími známými herci do Ukrajinského Nikolajeva. Matvejev měl jako představitel Nagulého předvést jízdu v kolesce. Samotný vzhled vozidla v herci nebudil příliš důvěry a chtěl tuto plánovanou ukázkovou jízdu zrušit. Nakonec jízdu vykonal, ale jízda nedopadla šťastně, kočáru upadlo kolo. Matvejev se při pádu vážně poranil, poškodil si dva obratle a měl skřípnutý nerv. Po dlouhém léčení skončil herec s třetím stupněm invalidity, původní předpoklad byl druhý stupeň invalidity, což znamená invaliditu kdy už pacient není schopen pracovat. Matvejev všechny škarohlídy přesvědčil o opaku.

V těžké době své nemoci a rekonvalescence měl Matvejev celonárodní podporu, že všech koutů země mu přicházely dopisy fanoušků s nabídkou podpory v léčbě či finanční zaopatření, nebo i jen s prostým vyjádřením sounáležitosti. Zájem o něj neztratil ani svět filmu, Dovženkovo filmové studio mu nabídlo práci režiséra, tedy něco, o čem Matvejev sám už delší dobu tajně snil. Prvním počinem v nové profesi byl pro Matvejeva film CIKÁN (1967) podle stejnojmenné povídky A. Kalinina. Hlavní roli Klaudie svěřil populární herečce Ljudmile Chitjajevě, hlavní mužské role se ujal sám. Film byl přijat nejednoznačně, bylo mnoho hlasů kritických i pochvalných, přesto se však v anketě časopisu Sovětskij ekran představitelé hlavních rolí stali nejlepšími herci roku 1967. Od následujícího roku se Matvejev věnoval už výhradně filmu. Režíroval filmy POŠTOVNÍ ROMÁN (1969) a ÚHLAVNÍ NEPŘÍTEL v nichž i sám hrál, tyto filmy však nebyly nijak zvlášť úspěšné. Matvejev vytvořil v následujících letech mnoho rolí ve filmech jiných režisérů, většinou se však jednalo o filmy spíš druhořadé. Za zmínku stojí snad pouze snímek SIBIŘANKA (1972) díky němuž byl znovu jmenován nejlepším hercem roku a ZKOROCENÍ OHNĚ (1972) v němž hrál však pouze vedlejší roli. V polovině sedmdesátých let znovu usedl na režisérskou židli; Jeho filmy LÁSKA POZEMSKÁ (1974) OSUD (1977) byly velmi úspěšné, oba vidělo přes padesát milionů diváků.

Přestavba, která v Rusku probíhala v 80. letech v hercově životě mnohé změnila. Na pátém sjezdu filmařů SSSR v roce 1986 byl zbaven funkce, byla mu vyčítána dřívější role Brežněva a mnohé další. Sám Matvejev na toto období později vzpomínal jako na strašnou dobu, kdy pokud by neměl děti a vnoučata, spáchal by sebevraždu. Na konci osmdesátých let se k filmu vrátil, natočil film ČAŠA TĚRPENIJA (1989), kde hrál se svou dřívější hereckou partnerkou z filmu Osud Olgou Ostroumovou.

V devadesátých letech, když obrazovky zaplavily latinskoamerické novely a filmy americké produkce, a kdy se zdálo, že ruskou kinematografii už nikdo nepotřebuje, dal o sobě Matvejev znovu vědět. V roce 1995 natočil film LJUBIŤ PO-RUSSKI; tento film, zdánlivě předem odsouzený k tomu být propadákem, svou jednoduchostí a přirozeností v prostém příběhu přinesl ruskému publiku to, co ve filmech cizích produkcí dlouho postrádalo, ruskou duši. Sami diváci si tak vynutili o dva roky později natočení pokračování tohoto úspěšného snímku. Kvalita druhého dílu je poněkud nižší, i tak byl i tento druhý film přijat u publika s velkým nadšením. V roce 1999 byl natočen třetí díl filmu. Tento film byl posledním Matvejevovým dílem. Dne 1. 6. 2003 Jevgenij Matvejev v moskevské nemocnici zemřel na rakovinu plic. Pohřben je na Novoděvičím hřbitově. V roce 2007 byl natočen dokumentární film mapující život a tvorbu Jevgenije Matvejeva, jedné z nejvýraznějších osobností ruského filmu minulého století.

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková