Mirko Ellis

Italský herec Mirko Ellis byl ve filmech nejvíce vytížený v šedesátých letech 20. století, kdy odehrál desítky vedlejších rolí v žánru „sandálu a meče" a ve westernech, jeho kariéra však začala mnohem dřív a nelze opominout ani jeho úspěchy na divadelních jevištích. Byl rodákem ze švýcarského Locarna, původ měl ale litevský, jeho vlastní jméno bylo Mirko Korcinsky. Ve Švýcarsku původně žil a studoval, krátce po druhé světové válce byl díky svému atraktivnímu árijskému vzhledu angažován do role cynického nacistického důstojníka, kterou přesvědčivě ztvárnil v dodnes vysoce ceněném dramatu SLUNCE ZASE VYCHÁZÍ (Il sole sorge ancora, 1946). Podobnou roli, tentokrát ale v komediálním žánru, dostal ve filmu ZATRACENÁ VÁLKA (Accidenti alla guerra, 1948).

Svými prvními výkony před kamerou zaujal i divadelní manažery a koncem čtyřicátých let jej do svého týmu angažovala kdysi slavná divadelní herečka Maria Melato, poté působil v divadle Teatro dei Satiri v Římě, během padesátých vystřídal několik věhlasných divadelních společností, hrál například pod vedením Eleny Zareschi nebo Maria Pisu. Tehdy také pro svět umění upustil od svého rodného jména a začal užívat pseudonym Mirko Ellis.

Mezitím pokračoval i v kariéře filmového herce, hrál řadu podružných i středně velkých rolí v různých žánrech, mihnul se například po boku Lídy Baarové (POMSTA BLÁZNIVÉ ŽENY – La vendetta di una pazza, 1951), díky stále častější spolupráci italské kinematografie s Francií jsme jej u nás mohli vidět v roli markýze de La Mole v přepisu Stendhalova románu ČERVENÝ A ČERNÝ (Le rouge et le noir, 1954), později byl soupeřem Jeana Maraise v Renoirově filmu ELENA A MUŽI (Elena et les hommes, 1956). Koncem padesátých let navázal první pracovní kontakty i s televizí, nadále ale točil hlavně filmy.

Přelom padesátých a šedesátých let strávil Mirko Ellis před kamerou převážně v historických kostýmech v žánru sandálu a meče. Tato éra italské kinematografie je dnes často vysmívaná a zatracovaná, Ellis tehdy ale dostal několik velkých příležitostí ve filmech ŘÍMSKÝ GLADIÁTOR (Il gladiatore di Roma, 1962) nebo VZPOURA PRETORIÁNŮ (La rivolta dei pretoriani, 1964). Co se týče zmíněných westernů, sluší se připomenout úlohu zákeřného rančera Joe Burkera ve filmu OLD SHATTERHAND (1964). Naopak na správné straně zákona stál v rolích šerifa ve filmech ARIZONA COLT (1967) nebo ZABIJÁK KALIBRU 32 (Killer calibro 32, 1967). Po boku tehdy slavné Michèle Mercier se mihnul také v mezinárodním povídkovém projektu LADY HAMILTONOVÁ (Le calde notti di Lady Hamilton, 1968).

V dalších letech Mirko Ellis své aktivity před kamerou omezoval, častěji se začal objevovat v televizních seriálech, jeho filmografii symbolicky uzavírá opět postava německého důstojníka, v níž se mihnul ve válečném dramatu POSLEDNÍ ÚTOK (Il grande attacco, 1978). Poté, co překročil šedesátku, žil v soukromí na Sardinii. Mirko Ellis se dožil vysokého věku devadesáti let, oživený zájem médií o dávno zapomenutého herce se dostavil až v souvislosti s jeho tragickou smrtí. Zahynul následkem pádu z balkónu ve čtvrtém patře a spekulovalo se, zda šlo o nešťastnou náhodu či sebevraždu. Faktem zůstává, že v západoevropské kinematografii po sobě Mirko Ellis zanechal výraznou stopu v podobě sedmdesáti filmových rolí.

Pavel "argenson" Vlach