Bedřich Prokoš

Bedřich Prokoš se narodil 23. října 1912 v Praze jako nejmladší z pěti dětí pivovarského sklepníka v Nuslích, jenž ale den před Bedřichovým narozením zemřel. Vyučil se kovorytcem a absolvoval tři ročníky večerních kursů obchodní akademie. Už od šestnácti se věnoval umělecké práci jako herec, režisér, dramaturg a účetní v ochotnickém divadle a ústřední radě při církvi československé (1928 až 1945). Z finančních důvodů se nejdříve divadelnictví bránil, nakonec se usadil u kočovného Divadla Práce Františka Grabingera (1940 – 1943), ale do konce okupace byl opět mimo divadlo.

Ihned po okupaci se s vervou pustil do budování nového divadelnictví, hrál a pomáhal zakládat Městské divadlo v Mostě (1945) a Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého (1945 – 1954). Poté byl členem Divadla na Vinohradech (1954 – 1958), uměleckým ředitelem Národního divadla (1. října 1958 – 31. ledna 1965), opět hercem Vinohrad (1965 – 1969), uměleckým šéfem (1. listopad 1969 – 13. únor 1971) a do svého odchodu na odpočinek znova hercem (1. listopad 1969 – 31. prosinec 1983) činohry Národního divadla. Rád se účastnil projektů studentů FAMU a za divadelní herectví získal Cenu Divadelní žatvy (1952).

Bedřich Prokoš byl svým realistickým herectvím, civilismem a nepatetickým vytvářením divadelních úloh nejčastěji představitelem dramatických hrdinů soudobého dramatu. Klad důraz na pronášený text, život postavy omezoval a soustřeďoval se na myšlenku díla. Jeho největší hereckou sílou byl jemně teplý a sametově zabarvený hlas, menší zavalitá postava a vysoké čelo, olemováno sněhově bílými vlasy. Na pražských divadelních prknech se předvedl např. jako Valentik („Člověk odjinud“), Petr Dubský („Naši furianti“), Perouta („Léto“), Hejla („Mordová rokle“), Kalafuna („Strakonický dudák“), Helmer („Nora“), Jan Hruška („Vojnarka“), Bocman („Optimistická tragédie“), Esparbilla („Soud lásky“), Žán („Lucerna“), starý pán („Matka“), starý Dogsborough („Zadržitelný vzestup Artura Uie“) a Kadlec („Štěstí nepadá z nebe“).

Poprvé se na filmovém plátně objevil jako Ing. Kouba v Dubově VÍTĚZNÝCH KŘÍDLECH (1950) a po více jak čtyřiceti letech naposledy jako předseda v KAŽDÉMU JEHO NEBE (1981) Karla Steklého. Mezi těmito úkoly si ve filmu zahrál hlavně menší – ale výrazné – role instruktora Součka (ŠTIKA V RYBNÍCE), poslance Hakena (ANNA PROLETÁŘKA), oficiála Havelky (VYŠŠÍ PRINCIP), hauptmana Flibora (HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK), nápadníka (HVĚZDA), předsedy vodnického kongresu (JAK UTOPIT DR. MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH), Krušiny (PRODANÁ NEVĚSTA), ředitele školy (MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU), Chleboráda (ČAS LÁSKY A NADĚJE), pana profesora (COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT), stěhujícího se Fliegera (KULOVÝ BLESK), filmového dramaturga (TRHÁK), právníka (VRCHNÍ, PRCHNI!), personálního šéfa (KŘTINY) a nebo majora ve výslužbě (KONEČNÁ STANICE).

Hodně se herecky uplatnil v televizi: inscenace (SAMOTA, DLOUHÝ PODZIMNÍ DEN, VLČÍ HALÍŘ, POSLEDNÍ KONCERT, NEZRALÉ MALINY aj.) i seriály (F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ, MATKA, MUŽ NA RADNICI, ŽENA ZA PULTEM, DYNASTIE NOVÁKŮ, SANITKA, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, ZLÁ KREV, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, RODÁCI, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY apod.), a také jeho hlas skvěle v rozhlase („Racek“, „Klíč k miliónům“ či „Nikola Šuhaj loupežník“), dabingu (POŠETILOST MOCNÝCH atd.) a jako zdatný spíkr různých dokumentů (př. BOJUJÍCÍ KOREA). Krátce vyučoval herectví na DAMU (1951 – 1954).

Jako přesvědčený komunista se Prokoš od roku 1953 velmi výrazně a významně angažoval v různých politických svazech a odborech (Svaz českých dramatických umělců, předseda Odborového svazu zaměstnanců v umění a kultuře). Za svoji práci se stal nositelem Státní ceny (1952), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1958), Řádu práce (1962), Zasloužilého umělce (1963), Zasloužilého člena ND (1976), Čestného odznaku SČSP a Julia Fučíka, Medaile Antonína Zápotockého (1977), Zlatého odznaku ROH (1980), Medaile Za obětavou práci pro socialismus (1982) a Ceny Senior Prix (1994). Umělecky působí i jeho dcera Václava Prokošová (*1948), která vydala o otci sborník „…a všichni jsme jen herci“ (1997). Bedřich Prokoš zemřel 20. dubna 1997 v Praze ve věku vysokých nedožitých osmdesáti pěti let.

Jaroslav "krib" Lopour